Smyčový kvartet č.2 (1973), 16´, CHF, CD: Radioservis
Maestoso (In memoriam) - Allegro furioso (Dies irae) - Tranquillo molto (Dona eis requiem)
Prem.:4.3.1974, Varhanní sál Rudolfina, Pražákovo kvarteto

Ne příliš přesvědčivá premiéra mého prvého smyčcového kvartetu mě mrzela a toužil jsem jí napravit. Po celou dobu jak konzervatorních, tak vysokoškolských studií, jsem psal „na dvou frontách“: Pracoval jsem jednak na školních zadáních, která určovali učitelé na základě studijních osnov, a jednak jsem si psal „pro sebe“ to, co mě bavilo a to, o čem jsem měl pocit, že má být napsáno. Do těchto soukromých skladeb patřil i „opravný“ smyčcový kvartet. Poučen minulým jsem si usmyslel, že prvotní invence musí být výraznější, a že rovněž čitelnost jednotlivých bloků hudby musí být patrná na první pohled. Svou roli zde hrálo intenzivní seznámení se s Tektonikou Karla Janečka. Po mnoha a mnoha mučivých hledáních jsem dospěl k názoru o své další skladatelské cestě: V opozici vůči mnoha pohledům a tlakům jsem našel východisko v navazování na hudbu 19.století, která mi tehdy připadala být „ztraceným rájem“, zejména šlo o hudbu konce tohoto století. Neznamenalo to že bych odmítal mnohé technické prvky hudby novější. Základ měl ale vycházet z jasné přehlednosti všech složek hudby, kterou právě oplývala hudba mnou obdivovaného období. 2. smyčcový kvartet byl onou skladbou, na které jsem realizoval své rozhodnutí. Nalezl jsem začátek postavený na jednoduché trojzvukové harmonii a lapidární melodice, který mi připadal nosný.
Do tvářnosti nového smyčcového kvartetu ale zasáhly vnějškové události. 19.února 73 na pražském letišti havarovalo letadlo, v kterém uhořelo několik mých spolužáků, zejména pak Jiří Hodan z varhanního oddělení. Nebyli jsem zrovna s Jirkou velcí kamarádi, spíše rivalové v ročníku, kteří se trumfovali, kdo že bude lepší. Jeho hrozná smrt uhořením mě ale velmi zasáhla. Tvářnost nové skladby tím byla ovlivněna, ladění skladby nabylo tragické podoby, věty dostaly programové názvy z církevní liturgie.
Snad to byl onen inspirační moment, možná také mé skladatelské vyzrání: kvartet měl úspěch a dlouhá léta byl pilně provozován, byla to jedna z mých nejhranějších skladeb jak doma, tak i v cizině. V jednotlivostech jsem skladbu časem tu a tam vylepšil, základní sdělení ale zůstalo. Mnohé harmonické i melodické obraty, které jsem pro sebe nalezl v 2. smyčcovém kvartetu zůstaly na dlouho součástí mé hudební řeči.
Mohl bych uvádět desítky vzpomínek na krásná provedení této kompozice Pražákovým kvartetem. Jedno, vůbec ne právě nejvýznamnější, mi zvlášť utkvělo v paměti: Znám skladatelské kolegy, kteří s radostí poslouchají svá díla. Patřím k opačným – při posluchu své skladby doslova trpím. Stále bych něco vylepšoval, stále mám pocit, že hudba není sdostatek silným sdělením. Jen zcela vyjímečně – bývá to u těch skladeb, které mají za sebou již dost repris, jsou usazené interpretačně a já mám pocit, že jsem už nejhlavnější problémy „vychytal“ – bývám při poslechu své hudby alespoň klidný a cítím se „bezpečně“. Byla to již několikátá reprisa 2. kvartetu a odehrávala se v chrámu sv.Mikuláše na Malé straně. Zde Jirka Hodan jako žák profesora Krajse – autora dispozice zdejších varhan, často hrával. Nyní zde zněla hudba napsaná na jeho památku. Během provedení se venku velmi setmělo a hřmělo. Nejsem náchylný na nějaká záhrobní gesta. Tenkrát jsem ale měl pocit, že Jirka o nás ví.