Smyčový kvartet č.3 (1974), 15´, man., rec,: CRo Praha
Allegro moderato – Tranquillissimo.Presto
Prem.: 23.10.1976, Kulturní dům Tanvald. Kociánovo kvarteto

Studujete-li kompozici, jste neustále pod tlakem učitele: Piš, piš. Jakmile školu opustíte, octnete se najedmou ve vakuu, kdy od vás nikdo nic nechce. V takovémto „hubeném“ období jste rádi za každou nabídku ke kompoziční práci.
V této hubené době jsem byl vyzván kamarádem k vytvoření smyčcového kvintetu o netypickém obsazení: 3 housle, viola, violoncello. Onen kamarád totiž hrál jen tak pro radost v amatérském kvartetu. Měli ale 3 houslisty, takže jeden musel vždy pauzírovat. Aby mohlo alespoň něco hrát všech pět, tuto mezeru jsem měl vyplnit. Začal jsem žádaný kvintet psát. Dodnes si pamatuji, jak jsem stál v krásném slunečném večeru na stanici tramvaje u Jindřišské věže a najednou mi napadlo vstupní téma. (Že jde o ohlas nedávno navštíveného koncertu s provedením Bachovy Mše h moll jsem zjistil až dodatečně.) S radostí jsem začal téma doma na papíře rozvíjet. Brzo mi ale přišlo té hudby pro tak nepraktické obsazení líto. Něco jsem z již udělaného přepracoval, něco zachránily dvojhmaty a dále jsem již pokračoval v kompozici pro obsazení běžného smyčcového kvarteta. Tentokrát jsem chtěl vytvořit lyrickou skladbu, která plně odrážela mé tehdejší rodinné štěstí s nejpěknějšími výhledy do budoucnosti. Dal jsem si artistní formální cíle, neboť šlo o kompozici zařazenou do mé tvůrčí metodické řady, v které jsem zkoumal další možnosti svého skladatelského vyjadřování. Prvá věta měla mít důslednou zrcadlovou reprisu sonátové formy. V siamsky srostlém dvouvětí druhé poloviny kvartetu jsem si zas pohrával s kontrapunktickými kombinacemi, přičemž mým cílem bylo kombinovat takové melodické útvary, které působí také samy o sobě. Byla to má tichá opozice těm kontrapunktickým strukturám, kde protihlasy nebyly ničím jiným, než vyfigurovaným nesamostatným harmonickým hlasem. Na vrcholu této dvojvěty (pomalá, rychlá, návrat pomalé, návrat rychlé) pak zazněla kombinace všech tří témat v této části užitých. Trochu jsem se trápil s konem, po přehrání skladby mému učiteli mi Jiří Pauer doporučil zcela jinou koncepci závěru (do ztracena). Skutečně jsem ji napsal, ale nakonec se při všech četných reprisách skladby hrál můj energický konec.
3. smyčcový kvartet se stal jednou z mých nejhranějších skladeb, a to na nejrůznějších pódiích: od Pražského jara, po koncerty-besedy na českém venkově. Kromě Kociánova kvarteta ho hrály i jiné soubory. Jasný, zřetelný hudební jazyk zajišťoval přátelské přijetí publikem i souznějící reakce muzikantů. Byl ovšem trnem v oku těm, kteří měli pocit, že se má česká hudba ubírat jinými směry, a že mladý skladatel, kterým jsem tenkrát byl, nemůže takhle komponovat. Protože jsem se nad těmito výtkam poctivě zamýšlel, tvářnost mých kompozic následujících 3. kvartet se pomalu měnila. Skutečnost, že byl ale tento kvartet jistou mou provozovací stálicí, zatímco ostatní skladby – takzvaně modernější – nebyly zdaleka tak přijímány s radostí, také sehrávala svou roli při vytváření názorů na to, jak mám dále komponovat.
 

Noty ke stažení