Smyčový kvartet č.7 (2002), 15´, mat.. autor, rec.: Cro Praha
Allegro, Allegro molto vivo, Andante, Allegro risoluto
Prem.: 12.11.2003 Rudolfinum, Benewitzovo kvarteto

Psát smyčcová kvarteta byla pro mě vždycky radost. Mám toto uskupení rád, protože umožňuje v mnoha ohledech skladatelsky se „vyřádit“. Sestava dvoje housle, viola, violoncello je tak přirozená, homogenní a zároveň vládnoucí nejrůznějšími stylizačními i barevnými možnostmi!
Byl jsem rád, když jsem byl Ludvíkem Kašpárkem vyzván ke kompozici nového kvartetu, což znamenalo komponovat tento žánr (pominu-li další skladby s kvartetem – symfonii, klavírní kvintet, sextet s hobojem a harfou) po sedmé. Navíc objednávka byla pro koncert komorního spolku při ČF, což je podle mě ideální publikum pro tuto hudbu. Zde jsou soustředěni ti praví znalci a milovníci fines komorní hudby. Považuji za čestné, i zavazující psát pro publikum, které oceňuje Beethovenovu Velkou fugu, Šostakovičovy poslední kvarteta, apod.
Takováto objednávka potěší, zároveň ale také zaskočí, protože člověk nějaký čas musí intenzivně přemýšlet „o čem to bude“. Po mnoha úvahách jsem dospěl k myšlence, že napíšu jakousi malou soukromou oslavu na hudbu. Hudba je zázračný lidský vynález, který umí nejen potěšit a obohatit, ale taky v dobách zlých podržet. Chtěl jsem vtělit do nového kvartetu leccos z toho, co mám osobně na hudbě rád: jasnou melodickou kresbu, srozumitelnou, funkční stavbu, zřetelné harmonické vztahy.
Skladba je v tradiční čtyřvěté formě. Z hlediska zamýšleného abstraktního obsahu je 1. věta jakousi glorifikovanou fanfárou, oslavným zpěvem na hudbu.
2. věta je označena jako Quodlibet, celá je sestavená z citátů z mistrovských skladeb. Posluchači mohou větu prožívat jako „kvíz“. Kromě známých skladeb jsem také zapojil citát z díla Jana Zdeňka Bartoše, mého prvého učitele skladby, který mě nezištně 3 roky připravoval ke studiu na konzervatoř bez jakéhokoliv nároku na honorář a já mu alespoň takto vyjadřuji svůj vděk. Dále je to citát ze Symfonického vyprávění Oldřicha Flosmana, kolegy a přítele, který mi v životě mnoho pomohl a jehož památka by měla být prosvětlena. Konečně jsem uvedl citát z díla mého rozhlasového parťáka a kamaráda Libora Dřevikovského, jehož hudba by si zasloužila větší povědomost a hudební debaty s nímž jsou velice inspirativní a do jisté míry ovlivnily tvářnost tohoto mého nového kvartetu. Celé toto fantaskní míhání motivů je to oslavou hudby z jiného pohledu.
3. věta má podtitul „elegie“, je poměrně prostá a jednoduchá a vyjadřuje tichý smutek, že celá vážná hudba, tak krásný obor, je utloukána hudebními pitomci, ve skladatelské sféře je pak vystavena všelikému neúčinnému pokusnictví, což dovedlo soudobou hudbu k totální izolaci a ke stavu jakési zbytečnosti.
4. věta je zase z trochu jiného úhlu oslavou hudby. Tentokrát je podstatou sdělení umná kontrapunktická faktura, něco na způsob finále Mozartovy Jupiterské (ostatně vyzdvižené ve 2. větě kvartetu nejdelším citátem na vrcholu věty).
 

Noty ke stažení