Sonáta pro housle a klavír č.1 (1974), 15´, man., rec.: CRo Praha
Allegro risoluto, Scherzo.Allegro non troppo, Adagio molto cantabile, Allegro dramatico
Prem.: 1.11.1975, Foersterova síň Praha, Pavel Prantl – housle, Martina Maixnerová-klavír

Má prvá houslová sonáta vznikla čistě z artistních důvodů. Po studiu jsem několik let pracoval na řadě kompozic, které byly metodicky seřazeny od jednodušších k složitějším, ve snaze upevnit svůj skladatelské řemeslo. Součástí řady bylo i vytvoření sonáty pro housle a klavír, jednoho ze základních útvarů evropské hudby. Při práci na sonátě jsem se snažil o co nejčistší fakturu neobsahující „zbytečné“ noty, o co nejnápadnější invenci. Že má být skladba posazena přirozeně oběma nástrojům „do rukou“ bylo přirozeným požadavkem. Trochu jsem si zkomplikoval život dvěma věcmi: druhá plocha finální věty byla stylizována tak, že klavír hrál v pravidelném metru, housle nad tímto doprovodem naopak hrály rubato. Po čase jsem došel k názoru, že tato metrická zajímavost nevynahradí mechaničnost klavírních ostinat. Druhou komplikací byl jakýsi zárodek 5. věty, který následoval attacca po 4.větě a byl již jaksi navíc. Obě „vady“ jsem se později snažil napravit oživováním ostinata v klavíru a tematickým sjednocením cody celé sonáty s materiálem věty čtvrté.
Premiéra skladby se odehrála ve Foersterově síni před velmi nečetným publikem. Skutečnou premiérou bylo spíše provedení na Mladém pódiu v Karlových Varech. Tento festival znamenal pro mou generaci velmi mnoho. Už génius loci světoznámých lázní, kdy publikum přichází na koncerty odpočaté a dobře naladěné hrál svou roli. Navíc byla tenkrát možnost zvát na festival mnohé významné osobnosti hudebního života, které se tady v rámci festivalu seznamovaly s řadou nastupujících umělců. Po každém koncertu následovaly diskuse, na kterých se tříbily – někdy i za mírně dramatických okolností - názory, a které tomu, kdo o to měl zájem – třeba i tím, že vznášenou kritiku nepřijal -, pomáhaly v urychlování uměleckého zrání. Diskuse nad mou 1. houslovou sonátou byly ale mírné, jen okrajově zazněly otazníky nad stylem skladby.
Na rozdíl od smyčcových kvartet z této doby neměla má houslová sonáta štěstí na plnohodnotný život. Po řadě let byla studiově natáčena. Bylo to v době, kdy jsem byl již plně vytížen svými zaměstnáními a nemohl se z časových důvodů věnovat s hudebníky studiu skladby. I na samotné natáčení jsem přišel později. Výsledek je tristní. Nechápu, jak mohli natáčející muzikanti cítit tempo 1. věty tak, jak jí natočili. Věta má znít 2x tak rychleji, než je natočena. Jsou to muka, takto poslouchat svou skladbu.
 

Noty ke stažení