|
Sonáta pro housle a klavír č.3 (1982), 15´, CHF, rec.: CRo Praha
Allegro giusto – Grave – Allegro risoluto
Prem.: 12.9.1983, Sál Deylovy konzervatoře, Jiří Tomášek-klavír ,Josef
Růžička-klavír s novým finale: 2.4.1985, Trnava, Kulturný dom. Antonín
Novák- housle, Jan Vedra - klavír
Jedna z mých nejméně příznivě přijatých skladeb – 2. houslová sonáta – ve
mně zanechávala pocit potřeby napsat „opravnou“ sonátu. Po dokončení
Symfonie Es-dur jsem se pustil do 3. houslové sonáty. Bylo to v době, kdy
jsem už velmi revidoval své nedávné snahy intenzivně propojovat klasické
myšlení s prvky nové hudby. Ukázalo se, že jednak mnohé prvky nejsou dost
dobře propojitelné. A také zde byla zkušenost, že nevyvěrá-li použití
nového prvku z podstaty díla, ale je jen racionálním „vmetkem“ do tkáně
hudby, je pociťováno jako zbytečné. Proto jsem se rozhodl napříště tyto
prvky užívat uvážlivěji. Minulá houslová sonáta také ukázala ošidnost
důsledného používání formálních schémat. Je tu ještě vyšší princip, než
dokonalost formy: posluchačská účinnost. Té je nutné třeba i obětovat
zdánlivě na papíře schvěle vypadající formu.
Hlavní výtky k mé hudbě se týkaly užitého stylu. Tu a tam si také někdo
povzdychnul, proč nepíšu občas také odlehčenější, veselejší hudbu. Rozhodl
jsem se o to v nové sonátě pokusit. Nakonec z toho ale domýšlením
zamýšleného veselého obsahu vyšla spíše meditace o veselosti, než veselost
sama. Prvá věta začne příjemně a vesele. Druhé téma je plné energických
pochodových obrazů. Provedení ale začne veselost ale zatemňovat: vždy se
najde něco, co vám radost zkazí. Věta končí útržky původní příjemných
témat.
Druhá věta – podle mého mínění jedna z mých nejlepších pomalých vět – je
smutným lyrickým zpěvem občas přerůstajícím do hymnična. Třetí větu
původně tvořil razantní úvod – odhodlaný boj za získání původní
vyrovnanosti a passacaglia stoupající v optimistické gradaci. Tak byla
sonáta i premiérována. Hudebníci, jejichž názoru jsem si vážil ale finale
kritizovali, jako vypadající ze stylu svou přílišnou virtuozitou, jakoby
šlo najednou ne o sonátu, ale o houslový koncert. Vyzvali mně k napsání
nového finále. Takové věci se nedělají lehce. Ne, že bych byl tak ješitný
autor, abych neuznal možnost omylu. Mozek ale neustále skáče do starého
řešení. Nejlepším lékem je tu chvíli posečkat. A tak teprve po 2 letech
jsem se pustil do nového finale. Úvodní odhodlání z programových důvodů
zůstalo, pak ale místy passacaglie následuje příjemné rondo, jako bychom
již radosti opětně nabyli. Zbytky passacaglie našly své uplatnění v C
ploše rondového půdorysu.
Takto se stala sonáta mou relativně dost hranou skladbou.
|
|