Sonáta pro housle a klavír č.3 (1982), 15´, CHF, rec.: CRo Praha
Allegro giusto – Grave – Allegro risoluto
Prem.: 12.9.1983, Sál Deylovy konzervatoře, Jiří Tomášek-klavír ,Josef Růžička-klavír s novým finale: 2.4.1985, Trnava, Kulturný dom. Antonín Novák- housle, Jan Vedra - klavír

Jedna z mých nejméně příznivě přijatých skladeb – 2. houslová sonáta – ve mně zanechávala pocit potřeby napsat „opravnou“ sonátu. Po dokončení Symfonie Es-dur jsem se pustil do 3. houslové sonáty. Bylo to v době, kdy jsem už velmi revidoval své nedávné snahy intenzivně propojovat klasické myšlení s prvky nové hudby. Ukázalo se, že jednak mnohé prvky nejsou dost dobře propojitelné. A také zde byla zkušenost, že nevyvěrá-li použití nového prvku z podstaty díla, ale je jen racionálním „vmetkem“ do tkáně hudby, je pociťováno jako zbytečné. Proto jsem se rozhodl napříště tyto prvky užívat uvážlivěji. Minulá houslová sonáta také ukázala ošidnost důsledného používání formálních schémat. Je tu ještě vyšší princip, než dokonalost formy: posluchačská účinnost. Té je nutné třeba i obětovat zdánlivě na papíře schvěle vypadající formu.
Hlavní výtky k mé hudbě se týkaly užitého stylu. Tu a tam si také někdo povzdychnul, proč nepíšu občas také odlehčenější, veselejší hudbu. Rozhodl jsem se o to v nové sonátě pokusit. Nakonec z toho ale domýšlením zamýšleného veselého obsahu vyšla spíše meditace o veselosti, než veselost sama. Prvá věta začne příjemně a vesele. Druhé téma je plné energických pochodových obrazů. Provedení ale začne veselost ale zatemňovat: vždy se najde něco, co vám radost zkazí. Věta končí útržky původní příjemných témat.
Druhá věta – podle mého mínění jedna z mých nejlepších pomalých vět – je smutným lyrickým zpěvem občas přerůstajícím do hymnična. Třetí větu původně tvořil razantní úvod – odhodlaný boj za získání původní vyrovnanosti a passacaglia stoupající v optimistické gradaci. Tak byla sonáta i premiérována. Hudebníci, jejichž názoru jsem si vážil ale finale kritizovali, jako vypadající ze stylu svou přílišnou virtuozitou, jakoby šlo najednou ne o sonátu, ale o houslový koncert. Vyzvali mně k napsání nového finále. Takové věci se nedělají lehce. Ne, že bych byl tak ješitný autor, abych neuznal možnost omylu. Mozek ale neustále skáče do starého řešení. Nejlepším lékem je tu chvíli posečkat. A tak teprve po 2 letech jsem se pustil do nového finale. Úvodní odhodlání z programových důvodů zůstalo, pak ale místy passacaglie následuje příjemné rondo, jako bychom již radosti opětně nabyli. Zbytky passacaglie našly své uplatnění v C ploše rondového půdorysu.
Takto se stala sonáta mou relativně dost hranou skladbou.