|
Sonáta pro klavír (1977), 11´, ČHF, rec.: ČRo Praha
Adagio – Allegro molto
Prem.: 20.8.1979 Galerie, Karlovy Vary, Mladé pódium, Ivan Klánský –
klavír
Má klavírní sonáta patřila k řadě skladeb, které jsem se rozhodl plánovitě
v zájmu upevňování svého rukopisu vytvořit. Pracovně říkám této sérii
kompozic 1. metodická řada. „Námětem“ této konkrétní koncepce byly
abstraktní myšlenky: 1. věta měla znázorňovat zrod myšlenky, druhá věta
pak tuto zrozenou myšlenku podrobovala všelikým zkouškám, aby vyšla z
tohoto procesu vítězně. Hudebně bylo vyjádřeno námět tak, že prvá věta
postupně po kousíčcích odhalovala jednotlivé prvky melodie, která se
celistvě ozve až na vrcholu věty. Druhá část je pak sonátovým allegrem,
kde je v provedení téma opět kouskováno a přetvořováno, aby nakonec na
vrcholu zaznělo zas v původní podobě.
Kolem premiéry Sonáty se na následné hodnotící debatě odehrála jedna z
nejvášnivějších debat v historii tohoto festivalu. Na sonátě byl
kritizován její styl, který je sice na pokraji přístupu k nové hudbě, ale
okraj není opouštěn. Takováto kritika nebyla pro mě nic nového, ani pro mé
kolegy, kteří se mnou sdíleli obdobné názory a byli debatě přítomni.
Novost a jistá zanícenost debaty vznikla díky tomu, že jsme tentokrát s
přáteli protiargumentovali. Dnes po letech musím uznat, že všechny
takovéto debaty, i tato konkrétní následující premiéru mé Klavírní sonáty,
měly pro mě v osobním vývoji význam. Kritické výtky přítomných měly vedle
upřímné snahy ukázat kolegovi jeho slabiny ale také své stinné stránky.
Mladé pódium díky tehdy financemi oplývajícímu Svazu skladatelů
navštěvovala řada kritiků, novinářů, a všelikých lidí „kolem“ hudby, kteří
mohli díky svému působení ovlivňovat veřejné mínění. Na hodnotících
debatách Mladého pódia se v těchto letech ustálilo jisté sociologické
rozvrstvení: Existovala tu určitá skupina skladatelů a kritiků, kteří si
vydobyli výsadní postavení, většinou tolerované a uznávané, a kteří si
osobovali právo na to soudit „z výše“ své o málo mladší kolegy. Pokud jde
o hodnocení novinek, byl klíč k hodnocení nejčastěji velice jednoduchý:
Čím „modernější“, tím lepší. Jednak takovýto klíč zcela pomíjí opravdovou
kvalitu předváděného díla, hodnotí jen – jak to vyjádřil jeden starší
skladatel - „za koho se kope“. A pak je také pohodlný. Není totiž vůbec
nutné pronikat do skutečného obsahu díla, ba to ani není nutné. Vedle
těchto pár autoritativních jedinců zde byli „ti druzí“. Kolotala tu mimo
jiné řada návštěvníků Mladého pódia, kteří v podstatě neměli názor, a
kteří ho právě získávali na takovýchto debatách. A takto získávaný názor
pak šířili ve svém působišti. Za pár dní ho pak bylo možné číst v denním
tisku, za pár dní ho bylo možné slyšet v pražských kuloárech jako
objektivně pravý. Důsledky se dostavovaly: Výsledky takto šířených
hodnocení se projevovaly v činnosti dramaturgů koncertních agentur,
dramaturgů vydavatelství, projevovaly se v honorářové oblasti. Výsledky
autoritativních hodnocení měly dokonce vliv na to, kdo bude příští rok na
Mladém pódiu bydlet v jakém hotelu.
Začali jsme si – míním sebe a své kolegy z naší skladatelské skupiny –
uvědomovat nebezpečí tohoto stavu, kdy jsme pomalu byli odsouvání na
vedlejší kolej jako ti, co nejdou po správné cestě. To, že jsme se na
debatě tentokrát ozvali, byl důsledek naší snahy nenechat si takovýto stav
líbit. Reakce některých starších kolegů, kteří si zvykli na úlohu těch, co
udávají normu, byly místy až zlobné. Slyšeli jsme, že kazíme jednotu mladé
generace, že nahráváme špatným silám, apod. Jen o tu samotnou hudbu jakoby
nešlo. Ivan Klánský, už tehdy uznávaný za předního pianistu, stál
přirozeně se svými interpretačními zájmy tak trochu stranou jádra debaty.
V dojemně ušlechtilé snaze bránit provozovanou skladbu vykládal, jaké
všechny „finesy“ motivické práce, stavby, apod. ve skladbě během studia
nacházel. Tato charakteristika vynesla sonátě nálepku „kompozicionismu“,
tj. byla obviněna z okázalého předvádění kompozičního řemesla. Autor této
nálepky netušil, že v ten moment odhaluje svůj povrchní profesionalismus.
Finesy, které mi tak hezky Ivan Klánský pochválil, totiž obsahuje každá
lepší kompozice, což je lehce zjistitelné detailním studiem notového
zápisu. Tím, že je někdo považoval za úmyslné předvádění se, ve
skutečnosti prokázal svou povrchnost a neznalost. Mohl jsem tedy brát
všechny ty kritiky vážně? Kritiky bývaly často sázené „od boku“, a bohužel
pronášené tu a tam se – třeba neúmyslnou, ale intuitivní – snahou ponížit
před přítomnými uměleckého kolegu - konec konců rivala na jednom „hřišti“.
Řada lidí vůbec jen „papouškovala“ to, co slyšela, a nebo to, co
domnívala, že chce být slyšeno. Vše to připomínalo Rollandův Jarmark z
Jana Kryštofa.
Dnes už je to všechno tak dávno! Nerad bych budil dojem, že si chci
detailnějšími vzpomínkami na události z Mladých pódií let sedmdesátých
stěžovat. Jen tím chci dokumentovat, kde a z jakých příčin se vyvíjely mé
postoje, které ovlivňovaly mé další komponování.
|
|