Sonáta pro klavír (1977), 11´, ČHF, rec.: ČRo Praha
Adagio – Allegro molto
Prem.: 20.8.1979 Galerie, Karlovy Vary, Mladé pódium, Ivan Klánský – klavír

Má klavírní sonáta patřila k řadě skladeb, které jsem se rozhodl plánovitě v zájmu upevňování svého rukopisu vytvořit. Pracovně říkám této sérii kompozic 1. metodická řada. „Námětem“ této konkrétní koncepce byly abstraktní myšlenky: 1. věta měla znázorňovat zrod myšlenky, druhá věta pak tuto zrozenou myšlenku podrobovala všelikým zkouškám, aby vyšla z tohoto procesu vítězně. Hudebně bylo vyjádřeno námět tak, že prvá věta postupně po kousíčcích odhalovala jednotlivé prvky melodie, která se celistvě ozve až na vrcholu věty. Druhá část je pak sonátovým allegrem, kde je v provedení téma opět kouskováno a přetvořováno, aby nakonec na vrcholu zaznělo zas v původní podobě.
Kolem premiéry Sonáty se na následné hodnotící debatě odehrála jedna z nejvášnivějších debat v historii tohoto festivalu. Na sonátě byl kritizován její styl, který je sice na pokraji přístupu k nové hudbě, ale okraj není opouštěn. Takováto kritika nebyla pro mě nic nového, ani pro mé kolegy, kteří se mnou sdíleli obdobné názory a byli debatě přítomni. Novost a jistá zanícenost debaty vznikla díky tomu, že jsme tentokrát s přáteli protiargumentovali. Dnes po letech musím uznat, že všechny takovéto debaty, i tato konkrétní následující premiéru mé Klavírní sonáty, měly pro mě v osobním vývoji význam. Kritické výtky přítomných měly vedle upřímné snahy ukázat kolegovi jeho slabiny ale také své stinné stránky. Mladé pódium díky tehdy financemi oplývajícímu Svazu skladatelů navštěvovala řada kritiků, novinářů, a všelikých lidí „kolem“ hudby, kteří mohli díky svému působení ovlivňovat veřejné mínění. Na hodnotících debatách Mladého pódia se v těchto letech ustálilo jisté sociologické rozvrstvení: Existovala tu určitá skupina skladatelů a kritiků, kteří si vydobyli výsadní postavení, většinou tolerované a uznávané, a kteří si osobovali právo na to soudit „z výše“ své o málo mladší kolegy. Pokud jde o hodnocení novinek, byl klíč k hodnocení nejčastěji velice jednoduchý: Čím „modernější“, tím lepší. Jednak takovýto klíč zcela pomíjí opravdovou kvalitu předváděného díla, hodnotí jen – jak to vyjádřil jeden starší skladatel - „za koho se kope“. A pak je také pohodlný. Není totiž vůbec nutné pronikat do skutečného obsahu díla, ba to ani není nutné. Vedle těchto pár autoritativních jedinců zde byli „ti druzí“. Kolotala tu mimo jiné řada návštěvníků Mladého pódia, kteří v podstatě neměli názor, a kteří ho právě získávali na takovýchto debatách. A takto získávaný názor pak šířili ve svém působišti. Za pár dní ho pak bylo možné číst v denním tisku, za pár dní ho bylo možné slyšet v pražských kuloárech jako objektivně pravý. Důsledky se dostavovaly: Výsledky takto šířených hodnocení se projevovaly v činnosti dramaturgů koncertních agentur, dramaturgů vydavatelství, projevovaly se v honorářové oblasti. Výsledky autoritativních hodnocení měly dokonce vliv na to, kdo bude příští rok na Mladém pódiu bydlet v jakém hotelu.
Začali jsme si – míním sebe a své kolegy z naší skladatelské skupiny – uvědomovat nebezpečí tohoto stavu, kdy jsme pomalu byli odsouvání na vedlejší kolej jako ti, co nejdou po správné cestě. To, že jsme se na debatě tentokrát ozvali, byl důsledek naší snahy nenechat si takovýto stav líbit. Reakce některých starších kolegů, kteří si zvykli na úlohu těch, co udávají normu, byly místy až zlobné. Slyšeli jsme, že kazíme jednotu mladé generace, že nahráváme špatným silám, apod. Jen o tu samotnou hudbu jakoby nešlo. Ivan Klánský, už tehdy uznávaný za předního pianistu, stál přirozeně se svými interpretačními zájmy tak trochu stranou jádra debaty. V dojemně ušlechtilé snaze bránit provozovanou skladbu vykládal, jaké všechny „finesy“ motivické práce, stavby, apod. ve skladbě během studia nacházel. Tato charakteristika vynesla sonátě nálepku „kompozicionismu“, tj. byla obviněna z okázalého předvádění kompozičního řemesla. Autor této nálepky netušil, že v ten moment odhaluje svůj povrchní profesionalismus. Finesy, které mi tak hezky Ivan Klánský pochválil, totiž obsahuje každá lepší kompozice, což je lehce zjistitelné detailním studiem notového zápisu. Tím, že je někdo považoval za úmyslné předvádění se, ve skutečnosti prokázal svou povrchnost a neznalost. Mohl jsem tedy brát všechny ty kritiky vážně? Kritiky bývaly často sázené „od boku“, a bohužel pronášené tu a tam se – třeba neúmyslnou, ale intuitivní – snahou ponížit před přítomnými uměleckého kolegu - konec konců rivala na jednom „hřišti“. Řada lidí vůbec jen „papouškovala“ to, co slyšela, a nebo to, co domnívala, že chce být slyšeno. Vše to připomínalo Rollandův Jarmark z Jana Kryštofa.
Dnes už je to všechno tak dávno! Nerad bych budil dojem, že si chci detailnějšími vzpomínkami na události z Mladých pódií let sedmdesátých stěžovat. Jen tím chci dokumentovat, kde a z jakých příčin se vyvíjely mé postoje, které ovlivňovaly mé další komponování.