Portrét. Sonáta-fantasie pro varhany (1986), 10´, man., rec.:ČRo Praha
CD: Kalendář Liberecka
Prem.: červenec 1987, Avignon, Francie, Aleš Bárta

Jednou z mých manželských povinností bylo chodit rejstříkovat manželce varhanici na její význačné koncerty. Kolik chvil jsem prožil stojící u hracího stolu! Jednou, když jsem se v této pozici (bylo to u varhan v hotelu Pupp v Karlových Varech) poněkud nudil u nějakého čísla, kde nebylo třeba mých registračních zákroků, mne napadla myšlenka: Co kdybych napsal varhanní skladbu o své manželce? Vytvořil takový její hudební portrét? Nápad mě velmi zaujal, ba velmi těšilo do hloubky přemýšlet o partnerce, s kterou jsem již léta žil. Jaká, že to vlastně je? Nacházel jsem vlastně několik osob, které se v té slupce, co se mnou doma bydlela, nacházely. Byla tam malá holčička, radující se ze své panenky, později ze svých miminek, byla žena umějící se prát se životem, byla tam pokorná, někdy až puritánská věřící naslouchající hlasu Boha, byla tam také smyslná žena, umějící užívat život a co já vím, kolik to ještě bylo osob. Nad tím se vznášel jednotný obraz moudré, soucitné, ženy krásné právě svou mnohostí.
Tato všechna pozorování jsem se snažil vtělit do své skladby. Původní koncepce měla být dvouvětá: Prvá část měla přinášet ty rozličné pohledy, druhá měly být oslavou té zmiňované vyšší jednoty. Nakonec se ze zamýšlené 2. věty stala coda jednovětého celku.
Kromě onoho portrétu mé ženy jsem se také snažil napsat sonátu s beethovenovským tahem, což není u varhanních děl zcela obvyklé. Možná jsem toho i docílil, ale za cenu neobyčejných registračních komplikací, kdy se musí stále přidávat či ubírat rejstříky. To je jedna z podstatných nevýhod téhle ne zas tak rozsáhlé skladby. Druhou nevýhodou je poněkud tvrdé připojení cody, onoho zbytku zamýšlené 2. věty. Několikrát jsem místo přepracovával, některá provedení mě i utvrdila, že takto to „může být“, jiná však zase vnesla pochyby.
Tato nejistota byla jedním z motorů toho, že jsem po čase začal psát novou varhanní sonátu.