Kvintetiáda pro dechové kvinteto (1974), 15´, CHF, rec.: Panton
Allegro risoluto – Intermezzo fantastico – Rondo semplice
Prem.: 31.3.1976, Rudolfinum, Dechové kvinteto 74

Dechové kvinteto patří do množiny skladeb, na kterých jsem po ukončení studií plánovitě pracoval ve stanovené řadě od jednodušších ke složitějším. Užil jsem zde některé prvky přicházející ze soudobé hudby ze západoevropských zemí (2. věta), zároveň se však snažil pod vlivem mistrovských děl minulosti o pevnější stavbu a o nekomponování „zbytečných“ not.
Kvintetiáda byla mým vstupem na půdu Týdnů nové tvorby, byl to tedy vstup mezi „dospělé“ skladatele. Při jejím provedení jsem si snad poprvé hmatatelně uvědomil propast mezi světem soudobých skladatelů a mezi posluchačskými zájmy. Provedení na Týdnu nové tvorby mělo být dle regulí festivalu premiérou, hráči si však mohli premiérovaný kus zkušebně obehrát někde mimo Prahu. A tak byla den před vlastní premiérou Kvintetiáda zahrána na zámku v Dobříši pro místní kruh přátel hudby. Po koncertě na Dobříši ke mně přišlo několik starších posluchačů a říkalo mi – ne nepřátelsky, spíše omluvně: „Víte, pro nás je tohle moc složité, my téhle moderně nerozumíme.“ Po následujím provedení v Praze odehrávajícím se před „odborným“ publikem mi několik kolegů vytýkalo přílišnou jednoduchost a nemodernost. Později jsme s kamarády ze skladatelské skupiny tomuto problému říkali lidově „dědci z Dobříše“: Které to publikum je to pravé? Je možné psát hudbu tak, aby byla přijímaná na obou typech pódií? Je ono dobříšské publikum opravdu tak zanedbatelné, jak mnozí ve svém „parnasismu“ (a taky snobismu) tvrdili? Vždyť jde o lidi, kteří mají obor rádi, vyhledávají ho, mají své letité poslechové zkušenosti, jsou ochotni dojít na koncert a platit za něj, ačkoliv mohou klidně doma pustit televizi s detektivkou.
Hned můj prvý vstup mezi skladatele profesionály byl poznamenán oním rozporem, který musí každý skladatel dnes řešit, pokud před ním nechce zavírat oči a odít se do role proroka, jehož čas přijde až za léta. (On totiž ten čas také nemusí přijít.)
Kvintetiáda zaznamenala po letech „druhý dech“, kdy ji hrály jiné soubory. Kvinteto Academia s ní dokonce vyhrálo jakousi interpretační soutěž v Japonsku. Odstranil jsem pro tyto příležitosti některé zbytečně zdlouhavé přechody ve skladbě a některé harmonické postupy, které mě neuspokojovaly. Myslím, že teď nabyla koncisnější podoby.