Symfonie pro smyčcové kvarteto a orchestr e moll (1987), 30´,mat.:ČHF, rec.: ČRo Praha 2Picc, 2, 2, 2 – 4, 2, 3, 1 – Timp. Batt.1 – Archi, Soli: 2 viol, vla, vcl. Allegro energico – Andantino – Allegro con brio – Adagio Prem.: 13.11.1989, Smetanova síň Praha, Symf. orch. Čsl. Rozhlasu, Kociánovo kvarteto, Dir.: Petr Altrichter Tuto symfonii bych mohl nazvat „mušketýrskou“. Jeden za všechny, všichni za jednoho - je její heslo. Cyklus mých symfonií má vyprávět o tom, že svět není takový, jaký by měl být, a že řešení je v mravenčí trpělivé osobní práci. K nápravě běhu světa, jak píše Komenský, je třeba být obklopen obdobně smýšlející druhy. Takovým sdružením mi v osobním životě byla naše generační skladatelská skupina, jejíž pravidelné schůzky pro mne po konzervatoři a AMU byly třetí „universitou“. Měli jsme své ideály, své vidění pravdy a v této době jsme měli pocit, že máme i možnost alespoň částečně své vidění světa realizovat. Mimohudební obsah symfonie je pro mne osobně také spjat s osobou Oldřicha Flosmana, staršího skladatelského kolegy, s kterým jsme se stali velkými osobními přáteli. Toto přátelství bylo mnohým trnem v oku, dokonce mi v jisté době chodily domů anonymní dopisy nabádající mne Oldřicha opustit. Nemíním přátelství s dnes již zesnulým přítelem znesvěcovat tím, že bych dal do něj nahlédnout nepřátelským jedincům. Jen chci na tomto místě konstatovat – jako by to posmutnělá 4. věta symfonie e moll předpověděla - , že kolem Oldřicha Flosmana, jehož některé kroky nebyly šťastné a jehož některá rozhodnutí byla sporná, byla v 2. polovině 80 let zcela vypočítavě a chladnokrevně vybudována některými profesními kolegy hráz, stavějícího do role téměř zločinné, a že po velmi brzo následující revoluci se tato hráz a vybudovaná pověst mnohým hodila pro zastření své vlastní činnosti. Programové výklady mých skladeb se jistě mnohým mohou jevit jako naivní. Vím o tom a sám si uvědomuji, že užívám ve své tvůrčí praxi často velmi jednoduchoučké prostředky toho, jak nějakou mimohudební myšlenku převést do not. Pracovně tomu pro sebe říkám technika Mistra vyšebrodského, malíře, který myšlenku nanebevzetí Krista spodobnil způsobem, na který by svého času přišly mé ještě školou nepovinné děti: Na obraze jsou prostě vidět jen nohy do nebe stoupající figury. Obdobně tedy budou asi působit mé výklady kolem symfonie e moll (a nejen tam). Smyčcové kvarteto znázorňuje onu skupinu přátelsky smýšlejících kamarádů. V prvé větě se poznají, spřátelí a uzavřou o tom přísahu. To vše se odehrává na pozadí kolotajícího světa. Hudebně jsem pro tuto myšlenku zvolil barokizující formu concerta grossa ovšem ovlivněnou myšlením sonátové formy. Centrální tutti plochy – onen kolotající svět – je zhudebněn za pomoci prvků pop-music, pro mě to symbolu obecného vidění světa. Na rozdíl od scherza Symfonie D dur jsou zde melodické a rytmické prvky popu více stylizované a zašifrované. Proti tomu stojí v 1.větě symfonie svět sól, kdy každý hráč má svůj vlastní materiál. Posléze si tyto sólisté tématické prvky prohazují, poznávají se, aby v závěru pomalé pianové a hlavně proti dosavadnímu polyfonickému jazyku homofonní codě stvrdili své přátelství. 2. věta je intermezzo velmi prostého výrazu. Vzorem tu byly některé Schumannovy, či Brahmsovy věty tohoto typu. Přátelé si užívají idylku, místy mají sklon „řádit“ – díl C rondové věty. Attacca uvedený rytmický motiv, původně podkládající téma kolotání světa v 1. větě, „volá“ k boji. Následující 3. věta – tentokrát ovlivněná tolika větami evropských symfoniků, na jejichž počátku je 1. věta Beethovenovy 5. symfonie – přináší zcela jiný obraz. Sólový smyčcový kvartet je ubíjen orchestrem. Mou snahou bylo napsat hudbu dramatickou a až asketicky zhuštěnou. Zde vlastně „děj“ symfonie končí. Nevíme, jak boj dopadne. Finalem skladby je pomalé adagio s rychlým středním dílem, kde se opět připomínají, byť vzdáleně, bubny z 1. věty. V mých představách je to oslava přátelství, hudebně je tato věta proti „objektivním“ prvním třem více lyrická a citová. Premiéra skladby se odehrála pár dní před 17. listopadem 89. Ještě na ní vyšla velmi lichotivá kritika (po čase zase dílo, které přinutilo poslouchat), ale následující události natolik vzrušily celou společnost, že nějaká skladba, nějaké „výlevy“ jednoho z řady soudobých skladatelů, a vůbec nějaká vážná hudba přestaly téměř všechny zajímat. Byť amatérští zájemci o hudbu považují za hanbu, přepracovává-li skladatel svá díla po premiéře, podle mého názoru je to jediné možné řešení, jak dotahovat svá myšlenkově závažná sdělení. Dělali to Beethoven, Mahler a další. Nenamlouvám si, že jsem skladatel o tak velké mozkové kapacitě, že nad papírem uhlídám všechny možné prvky a pohledy na dílo. A tak se stane, když skladbu autor slyší, že tu je nějaká linii v orchestrálním předivu příliš slabá, něco zase třebas trčí příliš, některá plocha není tak účinná, jak si autor ve svých vnitřních představách namlouval. Při definitivním rozhodování se, co předělávat musí být autor opatrný. Vše může být také otázkou interpretace. Z tohoto pohledu je na tom mnohem lépe komorní hudba, kde se lze nadít desítek provedení. Podle zkušeností se svými smyčcovými kvartety musím konstatovat, že teprve tak po 10 reprise dojde k vyrovnání toho, co interpreti ještě v nedostatečné znalosti díla při provádění nedotahují, a co je skutečně zaviněno autorovým nedokonalým kompozičním procesem. U orchestrálních skladeb je to samozřejmě horší, skladatel musí vážit rychle, od provedení k provedení. Jsou autoři, kteří raději píší novou skladbu, než aby opravovali již hotovou. Podle mne je to ovšem hřích na myšlence již dokončeného díla. Svou myšlenku dotáhnout k největší možné dokonalosti patří podle mě k skladatelovým morálním povinnostem. V zájmu urychlit tento proces zrání kompozice jsem si osvojil techniku nosit na orchestrální zkoušky malý magnetofon a po zkoušce si vše ještě v klidu znova poslechnout a uvážit, zda někde retušovat, či ne. Na zkoušce samé není dostatečný klid. Každou chvilku se řeší nějaké provozní problémy, hlavně chyby v partech, omyly hudebníků. Touto „magnetofonovou“ technikou lze ovšem řešit jen malé problémy, dílčí retuše. Koncepční retuše je možné vyřešit jen od provedení k provedení. A tak bych v této Symfonii e moll pro smyčcové kvarteto a orchestr rád leccos předělal: Posílil vstupní basovou tematickou linii, v souvislosti s tím asi mírně překomponoval rytmy bicích tuto melodii provázející. Zcela určitě chce vyměnit plocha b ve 2. větě pro její hudební nevýraznost. Leccos jsem již předělával před studiovým natáčením skladby (zejména škrt a nový závěr ve 3. větě), bohužel nedostatečně. Přes tyto nedostatky, které jsou opravitelné, se domnívám, že vznikla skladba, která má svůj smysl, která má svou osobitou filosofii (není to koncertantní skladba - je to skutečně symfonie s obligátními sólisty). Nepíšu to pro vlastní chloubu, ale jako jistou odpověď některým mým profesním kolegům, kteří měli apriorně, ještě před napsáním prvé noty skladby názor, že takovouto skladbu vytvářet nemá smysl.