|
Pocta Bachovi. Suite (1971), 18´, mat.: ČHF, rec.:CRo Plzeň
3(picc.), 2, 0, 2 – 0, 3, 0, 0, – Timp. – Archi
Sinfonia – Siciliano – Bourée – Recitativo ed aria – Fuga noc corale
Prem.:7.6.1972, Rudolfinum, Symf. orch. FOK,dir.: Ladislav Slovák
Pokud bych se někdy odhodlal k opusování svých skladeb, byla by Pocta
Bachovi můj opus 1. Do té doby jsem napsal spousty hudby, dobře tak 50
titulů. Jsem mezi nimi pokusy o dvě symfonie, houslový a klavírní koncert,
řada komorních skladeb. Většina z těchto skladeb byla psána z vnitřních
pohnutek a bez naděje na jakékoliv provedení. Od dob mých pravidelných
studií kompozice, tj. od 2. ročníku konzervatoře (na konzervatořích se
dala tenkrát kompozice studovat jen jako přídatný obor ke studiu hry na
nástroj) jsem také plnil studijní úkoly zadávané učiteli. Tuto tvorbu jsem
nedělal s úplnou radostí, neboť kantoři do vytvářených skladeb velmi
zasahovali, zejména František Kovaříček byl v těchto věcech až úmorný.
Bylo to samozřejmě ale to pravé učení se kompozici. O prázdninách jsem se
však vždycky s chutí vrátil ke své osobní, nikým nevyžádané tvorbě,
přičemž jsem pochopitelně zúročil dosavadní poznatky získané na lekcích u
učitele.
Tlak učitelů vedl někdy k dočasnému ochromení schopnosti vytvářet hudbu.
Mozek se ve stresu zasekl, neboť neuměl splnit všechny ty požadavky na
změnu stylu, na lepší invenci, na čistší sazbu, na modernější harmonii, na
vzorovou deklamaci… Takovouto krizi jsem měl poměrně brzy po té, co jsem
začal v roce 1966 chodit oficielně na hodiny skladby. Byl jsem nějaký čas
i rozhodnut věnovat se jako hlavnímu směru své činnosti v životě hře na
varhany. Ještě větší krize mne potkala za studií na AMU. Zde byly nejen
tlaky učitelů. Ještě intenzivnější byl tlak spolužáků. Součástí studia
kompozice byly semináře s diskusemi nad jednotlivými díly studentů.
Někteří spolužáci měli bytostnou potřebu vznášet k práci kolegů někdy i
dost tvrdé kritické připomínky. V letech, kdy jsem byl na katedře skladby
v nižších ročnících, byl poměrně běžný „mazácký komplex“ nechvalně známý z
vojenského prostředí. Posluchači vyšších ročníků autoritativně
kritizovávali skladby mladších spolužáků. Byla to konec konců příprava na
příchod do praxe, kde skladateli mluví do jeho práce řada lidí, a to často
lidí „nepovolaných“. Zde šlo o kolegy z oboru. Nicméně nebývalo to zcela
příjemné a u mnohých ze studentů to vedlo k vnitřním krizím.
Kromě konkrétní kritiky předváděné kompozice bývaly obecně vznášeny k mým
studentským pracím připomínky týkající se zvoleného stylu. Byla to doba,
kdy se všeobecně věřilo na přímou vývojovou linii evropské hudby. Zhruba
po roce studií na AMU u mě nastalo podobné myšlenkové zablokování, jako
před pár lety ve 2. ročníku konzervatoře. Bylo však třeba stále „chrlit“
skladby na hodiny. V podstatě jako únikové řešení jsem navrhl svému
učiteli Jiřímu Pauerovi – a on to kupodivu přijal -, že bych psal jakousi
neobarokní svitu jen s minimálními průniky prvků hudby pozdější. Tato
práce mne velice těšila a po měsících lepení not bez valnější chutě při
práci jsem se zase při komponování radoval. Práce byla opřena o mé
varhanické zkušenosti. Byl jsem si samozřejmě vědom, že takovouto skladbu
mohu napsat jen jednu a že jen odkládám proces hledání. (O téměř 35 let
později jsem se věnoval, myslím ale, že na jiné úrovni, takovéto
„klasicistní“ kompozici: vznikla Serenáda na témata českých koled.)
Skladba nazvaná Pocta Bachovi byla k mému překvapení doporučena k
provedení na koncert, ačkoliv jsem věděl, že svým stylem přesvědčí mnohé
ještě méně, než má ostatní dílka z té doby.
Kdykoliv byla Pocta Bachovi uvedena, setkala se s vřelým přijetím u
muzikantů i u publika. Samozřejmě, pokud byla reflektována takzvaně
odbornou kritikou, bylo nabíledni, co lze takovéto skladbě vytknout: její
styl. Problém rozporu mezi hodnocením publika a „odborné veřejnosti“
ukazuje symbolicky stav soudobé hudby. Nová hudba se mnohokrát dovolávala
nejrůznějších případů toho, kdy se publikum v minulosti mýlilo. V naší
době jde ale podle mého přesvědčení o jinou kvalitativní úroveň tohoto
problému a není zcela přesvědčivě vina jen na straně publika. Vznik mnoha
skladeb „ve starém stylu“, které ve 20. století z jisté nostalgie po kdysi
existující symbióze autora a posluchače vznikly – a mezi ně patří i má
Pocta Bachovi – ukazují, že tu možná není něco v pořádku.
Zkoušky a premiéra Pocty Bachovi byly mým prvým vstupem na profesionální
orchestrální scénu. Plánovaný koncert hrál, jak bylo ty roky na škole
tradicí, pražský orchestr FOK. Řízením byl pověřen čerstvý šéfdirigent
orchestru Ladislav Slovák. Byl to dokonce jeho první koncert u orchestru v
roli šéfa. To mělo jisté důsledky. Hráči se s dirigentem vzájemně
oťukávali. Někteří hudebníci na sebe upozorňovali třeba tím, že s gustem
poukazovali na chyby v notách, což bylo v podstatě zaviněno nedostatečnou
autorovou korekturou. Šéfdirigent měl zase tendenci hráče si trochu
prověřovat občasným „vyvoláváním“ , což je všeobecně v orchestrech
neoblíbeno. Atmosféra nebyla zcela příjemná.
Ani my autoři (kromě Pocty Bachovi se ještě hrál Spleen Ivany Loudové a 1.
symfonie Václava Riedlbaucha) jsme nebyli zrovna dirigentem hýčkáni. Hned
naše první setkání bylo mírně nepříjemné. Byl jsem tenkrát samozřejmě
nezkušený autor, učitel mi při svém vytížení nedal nějaké rady. „Čakal som
vás, neuznali ste za vhodné priisť“ jsme byli s Václavem pokropeni od
dirigentského pultu na začátku 1. zkoušky ústy dirigenta. Hned o první
pauze jsme běželi jak žáčci snažící se napravit svůj „průšvih“ do
dirigentského salonku. Tam jsme to schytali ještě jednou. Dirigent nás
začal poměrně mentorsky poučovat o zvyklostech spolupráce skladatele a
dirigenta, přičemž vyslovil myšlenku, že naše nevyhledání dirigenta může
být také někým vykládáno jako opovrhování jeho prací. Naše „žákovská“
zkroušenost Ladislava Slováka snad přesvědčila, že jsme to neudělali
schválně, že šlo jen o naši nezkušenost. Byl pak na nás velkodušný a
koncert připravil skvěle.
Mne bohužel čekaly během zkoušek ještě další nepříjemné scénky. Partitura
Pocty Bachovi předepisuje tři trubky. V partituře byly psány v C, kopista
však z neznámých důvodů – zřejmě kvůli mé poznámce na titulním listu „Part
1. trubky nutno realizovat na D nástroj“ - z vlastní iniciativy všechny
party trubek přetransponoval do D. Ve skutečnosti ale hrál na D trubku jen
1. hráč, u 2.a 3. trubky měli v ruce hráči B nástroje. To byl pěkný
zmatek, když se dohadoval dirigent s hráči o jakou notu že to vlastně jde.
Třeba mělo znít g, ale hráči museli hrát na svém B nástroji a, přitom v
partech měli napsané f. V jednom případě jsem dirigenta opravil, že
nepostřehl špatně přečtené místo v trubkách. Zavolal si mě po zkoušce do
své šatny a tam mi dost vynadal, že takovéto věci se dirigentovi neříkají
před orchestrem. Vůbec mně nenapadlo, že jsem ho v ten moment před hráči
shodil. Po druhé jsem odcházel ze zkoušky jak „opařený“.
1. trumpetista orchestru odmítl po prvé zkoušce hrát part v mé Poctě
Bachovi pro jeho obtížnost, na kterou nebyl dopředu upozorněn. Hrozilo, že
skladba z programu vypadne. Tenkrát jsem to viděl jako katastrofu. Bylo
třeba jednat. Nejprve jsem musel zařídit u patřičných lidí, které můj
problém vůbec nezajímal, a kteří spíše kladli odpor, aby škola zaplatila
hráče – sólistu. Pak jsem ho musel sehnat. Řada hráčů v daný termín
nemohla. Vše spěchalo. Nakonec jsem sehnal známého trumpetistu. Řekl si
honorář, který nechtěla škola zaplatit. Po intervenci mého učitele peníze
slíbili. Hráč přišel poprvé na zkoušku a na svůj part, ačkoliv ho ode mne
dostal dopředu, se ani nepodíval. Zkouška kvůli tomu vázla. Dirigent byl
vzteklý a řekl mi“ Myslel som, že part s hráčom prejdete!“ Byl to další
políček.
Poslední napomenutí jsem dostal na generální zkoušce po přehrání mé
skladby: Ladislav Slovák mne zavolal na pódium a s jistou mírou
pobavenosti mi řekl: „Tak a ted podakujte orchestru“. Poprvé jsem ale
neměl pocit, že by mne poučoval káravě. Dokonce bych řekl, že v tomto
gestu byla trocha uznání za to, co jsem napsal.
Jak jsem řekl, už v momentě práce na Poctě Bachov jsem věděl, že skladbu
takovéhoto „oddechového“ stylu lze napsat jen jednu. Ostatní složky práce
jsou v ní ale podle mého názoru zvládnuté, což se mi v ostatní tvorbě těch
let, kde jsem stále hledal sebe sama hned tak nedařilo. A proto by – snad
i proto, že Bach s Mozartem jsou pro mne největší skladatelské veličiny –
měla tato skladba dostat opusové číslo 1.
Noty ke stažení
|
|