Předehra pro orchestr (1979), 9´, ČHF, rec.:ČRo Brno 2,2,2,2,- 2,2,3,1,- Timp., Batt (3 sonatori), Archi Prem.: 12.9.1980, Litomyšl, Smetanův dům, St.symf.orch.Gottwaldov, dir.: Rostislav Hališka Na konci 70. let jsem se hodně programově snažil vytvářet syntézu svého hudebního cítění, které považuje téma, práci s ním, jasný harmonický průběh a čitelnou stavbu za hlavní složky hudby, s prvky, které v tu dobu něco přes 25 let přinášela takzvaná „Musica Nova“. V duchu této syntézy jsem komponoval především komorní skladby (2. houslová sonáta, 4. smyčcový kvartet a některé další menší kompozice). Když přišla nabídka Českého hudebního fondu napsat orchestrální skladbu pro konzervatorní orchestry, neodolal jsem, a přijal jí, přičemž jsem nikterak nezměnil styl svého momentálního vyjadřování, ba naopak jsem zde viděl příležitost, jak ho uplatnit ve velké partituře. Dnes cítím, že to byla chyba, dokonce bych řekl, že to byl rys špatného profesionalismu, neboť bere-li objednávku správný profesionál, je povinen splnit její požadavky. V daný moment jsem se měl přizpůsobit možnostem školního orchestru. Já naopak zatížil svou partituru všemi možnými obtížnostmi: velká divisi ve smyčcích, používání čtvrttónů, těžké rytmy, složité souzvuky dělající obtíže při vylaďování skupin orchestru… Není divu, že dirigent školního orchestr na Kroměřížské konzervatoři mi partituru hodil na hlavu. Mohl jsem se odít do pózy nepochopeného avantgardního skladatele, jak jsem to viděl u mnohých profesních kolegů. Mně ale tahle póza nelákala a spíše jsem se styděl. Možná, že je v tomto mém základní postoji jistá charakteristika toho, proč komponuji právě tak, jak píši. „Hovořit k někomu nesrozumitelnou řečí je neslušné“ říká v jednom z rozhovorů Benjamin Britten. S tímto názorem se ztotožňuji. Předehra se nakonec premiérovala na Mladé Smetanově Litomyšli v září 1980. Hrál tehdejší Státní symfonický orchestr Gottwaldov, řídil Rostislav Hališka. I pro mladé a vstřícné publikum navštěvující tuto akci byla skladba však spíše laboratorním pokusem, než dílem rovnocenným těm Beethovenům, Brahmsům, Dvořákům, které posluchači slyšeli na ostatních koncertech. Cítil jsem to velmi dobře a měl jsem se nad čím zamýšlet. O mnoho více jsem se pak nad touto skladbou musel zamýšlet o rok později. Jiří Malát, tehdy dirigent Symfonického orchestru v Mariánských lázních dal tuto mou předehru na pořad čtyř „výchovných“ pořadů pro mládež. Bylo to lákavé: mohl jsem – a taky jsem tak činil – zkoušet dělat od provedení k provedení retuše. Tyto kosmetické úpravy však nezahladily hlavní katastrofický dojem. Orchestr partituru nezvládal, přičemž okolní Dvořákův Zlatý kolovrat a Martinů Památník Lidicím šly jak po másle. Seděl jsem mezi publikem a slyšel vyděšené učitelky, které si při ploše s nepřesně hranými čtvrttóny šuškaly: „To je strašné. Proč nám to tady hrají?“ Krčil jsem se v sedadle a třásl, aby ty dámy nenapadlo, že jsem to já, kdo ty hrozné zvuky linoucí se z pódia zplodil. Z této série koncertů jsem ještě cestoval na Koncert spojený s besedou, kde se hrálo mé dechové trio, skladba obdobného stylu. Dojem byl téměř tentýž. Myslím, že tento intenzivní zážitek proběhnuvší ve dvou dnech někdy v zimě na přelomu let 81/82 měl zásadní vliv na můj další skladatelský vývoj. Proč nelze psát tak, aby skladba i při nedokonalém provedení (nemysleme si, že Dvořák a Martinů šli v Mariánských lázních bez problémů – nicméně myšlenka z pódia přeskakovala) působily srozumitelně? Je nutné všechny ty složitosti „cpát“ do hudby? Jen proto, že pár jedinců, kteří se domnívají, že přesně vědí, jak to dělat, to od člověka chce? Toto a řada dalších otázek mi chodilo hlavou. Důsledek se po čase projevil ve zjednodušujících retuších právě vznikající Symfonie Es dur a v rozhodnutí napsat si „2. metodickou řadu“.