Capriccio. Koncert pro klavírní trio a orchestr (1986), 24´, Mat.:ČHF. Rec.ČRo Plzeň 2Picc, 2, 2, 2 – 4, 2, 3, 1 – Timp. Batt 3, Arp. – Archi – Soli: viol, vcl. pft. Introdution. Tempo di valse – Allegro barbaro – Adagio – Allegro vivo Prem.: 4.2.1988 Teplice, Sál filharmonie,Severočeský symf. orch., Nové pražské trio, dir.: Jaroslav Soukup Po jedné z mých premiér mi kolega Jiří Štilec řekl, proč že píšu pořád takové smutné skladby. Jeho slova mi utkvěla v paměti a přemýšlel jsem o nich. Jen tak jsem začal v hlavě skládat koncepci a skicovat pár témat pro skladbu ve stylu takzvaného vyššího populáru. Byl to styl, který vycházel z populárních skladeb „velkých“ mistrů, typu Uherské tance, Slovanské tance, Arlézanka, Šostakovičovy svity, apod. Zajímavé je, že tento styl se změnou společenských poměrů v 90. letech v podstatě u nás vymizel. Postupným prohlubováním původních myšlenek jsem dospěl k následujícímu rozvrhu nové skladby: Po meditativním úvodu všech tří sólistů přijde stylizace vídeňského valčíku pro violoncello a orch. 2.věta je ohlasem některých melodických, harmonických a rytmických postupů z popu a rocku pro klavír a orchestr. 3. věta je zas ohlasem některých východoasijských melodických obratů pro sólové housle a orchestr. Teprve 4. věta spojí všechny sólisty do tarantelly. Toto rozvržení nevzniklo jen z jakýchsi artistních důvodů, mělo také své důvody obsahové. Každá věta měla znázorňovat jistý druh masky, kterou lidé řešili svůj útěk od reality, čímž ovšem podle mne jistou měrou neupřímnosti pokřivovali čistotu lidských vztahů. V 1. větě jsou zmiňovaným vídeňským valčíkem znázorňováni ti jedinci, kteří se s gustem pohybují v povrchních (alespoň pro mne povrchních) „společenských vodách“. Nezávazné, snobské konverzace, kde jde o to vypadat, a ne o to skutečně vědět, kdy se za velmi přítulným a asertivním chováním skrývá často dravčí povaha…Čapkovi motýli ze hry Ze života hmyzu jsou zde určitým vzorem. 2. věta je obrazem nedovzdělaných hrubců, kteří své „vidění světa“ považují za jedině možné a mají bytostnou potřebu ostatní s jiným, třeba citlivějším nebo poučenějším pohledem na svět napadat. 3. věta předvádí útěk od reality do světa pohodlí, lenošení, rozkoší. Ne, že bych potřebu útěku od reality – alespoň občasnou – nachápal. Takovýto útěk je ale v podstatě velmi pohodlný. Není ani tak výrazem opozice vůči světu, jako je výrazem vlastní pohodlnosti. V hudebním ztvárnění mi toto symbolizuje svět vzdálených kultur, který je ovšem povrchně evropsky uchopen, jak to vidíme u všelijakých těch orientálních svit vyššího populáru, které se psávaly. 4.věta je pomyslným rejděním masek na karnevalu - všichni se zúčastňují. Plocha vrcholu nastupující náhle o půltónu níže je „odmaskováním“. Ošklivé souzvuky, drsná istrumentace, šílící tympány v glissandech. Toto místo jako jistá pointa a podle mne (snad s jistým „nadhledovým“, místy ironickým uchopením předchozích vět) dělá z celé skladby něco více, než pouhou svitu žánrových obrázků. Po odmaskování následuje smutné konstatování stavu a konečné odhodlání nenechat si to vše líbit. Dost možná případnému čtenáři přijdou má slova mentorská a snad i povýšená. Chtěl bych při této příležitosti připomenout větu mého generačního vrstevníka, básníka Karla Sýse, který upozorňuje, že dělicí čára nevede mezi lidmi, ale uvnitř každého z nás. Dost možná v těch všech skladbách se skrytým programem zhudebňuji své vlastní boje. Capriccio řeší z jiného pohledu toto totéž, jak Karneval světa, cyklus symfonií, nebo některé komorní skladby. Při jeho vytváření jsem měl pocit něčeho originálního v kombinací „pokleslého“ žánru se závažným obsahem, což se projevilo i na hudební tkáni, která není čistě „populární“. Snahou bylo samozřejmě také napsat muzikantům příjemná čísla, v kterých se budou moci předvést. Milí kolegové z Nového pražského tria, s kterými mě pojily především společné cesty na takzvané koncerty-besedy, se skladby pečlivě ujali a provedli v tehdy svém domovském ústavu – Teplické filharmonii. (Tehdejší šéf a ředitel orchestru Jaroslav Soukup velmi osvíceně pomohl do světa několika komorním souborům mé generace – Kocianovu kvartetu, Pražákovu kvartetu, Panochovu kvartetu, Novému Pražskému triu, a dalším – tím, že je zaměstnal u sebe v orchestru a tím jim v době jejich uměleckých počátků zajistil určitou jistotu v živobytí. Málokdo byl schopen takovýto nezištný čin zajistit!) Později bylo Capriccio natočeno v Plzni.