Velký úspěch Juraje Filase v německé Fuldě.

„Ovace po velkolepém hudebním zážitku tohoto sobotního večera v Dómu ve Fuldě nebraly konce. Potlesk cca tisíce návštěvníků po světové premiéře Requiem „Oratio spei“ od českého skladatele Juraje Filase trvaly dobře 10 minut.“ Tak začíná kritika na provedení Filasovy kompozice v místních novinách. Sám skladatel v jednom z četných rozhovorů následujících premiéru prohlásil, že datum premiéry Requiem je pro něj prozatím nejdůležitější den v jeho životě.
Záznamová technika umožňuje vyslechnout skladbu i těm, kteří nebyli koncertu ve Fuldě 4.listopadu 2006 přítomni a udělat si představu o nově zvěřejněném Filasově díle.
Jeho Requiem plně zapadá do dosavadní linie jeho kompozic svou emocionalitou, silným, dnes zcela nevídaným, melodickým nábojem a dokonalým profesionálním zvládnutím všech složek kompozičního umění. Nelze se divit reakci četného publika ve Fuldě sestávajícího se z laiků i hudebních fandů, o nichž nás informují místní média. I když v drtivé většině jistě tito posluchači neumějí specifikovat příčiny svého zážitku, svým posluchačským instinktem zřejmě vycítili skladatelovo profesionální mistrovství i vnitřní autorovu emocionální zaujatost.
Kompozice má být provedena na Pražských premiérách v březnu 2007. Bude velmi zajímavé pozorovat, jak dílo vyzní ve srovnání s ostatními příspěvky z oblasti takzvané soudobé hudby. Filasova hudba se totiž značně v mnohém odlišuje od soudobé produkce. Staví – jak bylo již řečeno - na zřetelné melodice, na zcela čitelném, poměrně jednoduchém, harmonickém vývoji, její celkový obraz nezapře velké vzory hudby druhé poloviny 19. století. Lze si už předem velmi dobře představit mnohá zdvižená obočí, mnohé kritické úsudky, ba mnohé úsměšky nad stylem Filasovy hudby z úst některých takzvaných znalců soudobé hudby: „ trapný romantismus, epigonské dílo“.
Jak se ale tyto názory srovnají s oním desetiminutovým potleskem ve Fuldě, s těmi nadšenými články místního tisku? Tento rozpor je ve své podstatě signifikantní pro postavení soudobé tvorby v oblasti vážné hudby a její reflexi publikem a takzvanou odbornou veřejností. V oněch odborných kruzích reprezentovaných hlavně hudebními kritiky a částí skladatelů a zcela nevelkou skupinou jejich přívrženců se totiž ustálil názor, že jediný správný kompoziční styl je takový, který stojí na „špici“ vývoje charakterizovaného linií 2. vídeňská škola, Darmstadští, a poté vějíř možností: polská škola, ligetiovské obraty, minimalismus, případně pärtovské ohlasy, pařížská spektrální škola, etno vlivy, různé kombinace toho všeho, atd. Že existují stále více hraní a hlavně do koncertní praxe zapadnuvší Poulenc, Šostakovič, Britten, v české hudbě namátkou Eben, Lukáš, Mácha, apod. je jaksi mimo zájem a obzor těchto příslušníků odborné veřejnosti. Jenže tito autoři existují a jsou přijímáni interprety i veřejností kladně.
Filasovo kompoziční stylové směřování není zdaleka ojedinělé. Vzpomeňme na skladatele výše jmenované, na řadu dalších autorů všech generací podobného stylového zaměření, třeba i na úsilí M.Boka a jeho četných příznivců, které bychom neměli bagatelizovat a přehlížet. Ti všichni mají starost o další rozvoj soudobé hudby z hlediska posluchačského přijímání nové tvorby. Nelze už donekonečna obcházet posluchačský nezájem o soudobou hudbu a svalovat ho na kdeco, či věřit v budoucí posluchačské prozření. Filasova tvorba se z určitého pohledu může jevit hodně vyhraněná, až extrémní. Nejedná se ale o nějakou jeho neznalost nebo ignoraci soudobé scény, či nějaký druh „neumění“. Filas velmi dobře zná celý terén soudobé hudby. Citlivě si však uvědomuje, že se stala nežádoucím projevem téměř pro všechny: U interpretů i u posluchačů pro svou komplikovanost, pro své neustále experimenty, které hledaly, ale nenalézaly, pro svou absenci opravdových hudebních myšlenek a pro neinvenčnost, pro často ošklivý zvukový háv, pro vyhybání se krásnému a příjemnému, pro vydávání recese za opravdový kumšt... Ještě dlouho by mohl tento výčet pokračovat. Pro organizátory hudebního života je soudobá tvorba nežádoucí pro totéž a hlavně proto, že neláká publikum. Na hony se jí tudíž vyhýbají. A to ke škodě rozvoje oboru i konec konců ke škodě těch autorů, kteří chtějí bariéru mezi skladatelem a posluchačem prolomit. Filasovo kompoziční vidění není v této situaci, jak by možná někteří řekli, jakýmsi racionálním kalkulem, jakýmsi ústupkem publiku. Je to jeho vnitřní vidění hudby a jejího smyslu. Filasova hudba se může při hodně nepřesném vidění jevit jako epigonská. Jen trochu informovaný posluchač s hudebním citem však rozpozná originální melodické i harmonické obraty Filasovy hudby, pozná sílu jeho hudebních myšlenek. V Requiem - snad až na pár ojedinělých míst - nemůžeme nikde konstatovat, že tato hudba vznikla někdy v roce 1890. Její faktura je dnešní.
Jsi-li kdo bez viny, hoď kamenem. V každé hudbě nalezneme prvky, o kterých lze diskutovat. Je tomu tak i u Filasova Rerquiem. Třeba by bylo možné koncipovat zhudebnění mešního ordinária i jinak, než takto tradičně. Ale je špatně, že autor zhudební text sice tak, jak ho zhudebnili řady skladatelů před ním včetně Mozarta, Verdiho, Dvořáka, ale svou hudbou? Některé typy faktury nám mohou připadat ve Filasově hudbě hodně užívané: většinou tu nalezneme hlavní melodickou linii, s případným kontrapunktem v pozadí, eventuelně dvojhlas zpěvních hlasů, s homofonním doprovodným pásmem. Ale tento typ faktury užívaný v 99% u Verdiho nikterak nevadí k tomu, aby se tento skladatel stal jedním z největších mistrů evropské hudby. Některá místa ve Filasově skladbě mohou připomenout obraty současné filmové hudby. Je to ale na závadu celkovému vyznění díla? Pro svou lapidárnost se může Filasovo Requiem (a i ostatní jeho tvorba) jevit jako příliš takzvaně prvoplánová. Ve skutečnosti až teprve mnohočetný poslech nás upozorní na mnohé skryté vrstvy této hudby: různé reprisy tematického materiálu, jeho vzájemnou propojenost, rafinované vyjádření zhudebňovaného textu konkrétní hudbou. Je to odvážné srovnání: Ale Mozartova hudba se také jeví pro svou „jasnost“ být prvoplánovou a kolik je v ní skrytého umu!
Kritizovat lze cokoliv, zvláště v dnešní době, kdy jsou zcela nejasná hodnotová kritéria. Skutečnost nevídaného úspěchu soudobého skladatele, které se přihodila Juraji Filasovi při premiéře jeho Requiem ve Fuldě by měla mnohé přivést k zamyšlení. Zde je pár otázek k takovémuto zamyšlení: Je takové publikum, které bylo ve Fuldě, hodné zatracení jen proto, že se mu Filasova líbila, že se s ní ztotožnilo a že jí považovalo za umělecký zážitek? (Tak by to totiž někteří viděli.) Jsou interpreti opravdu tak nepoučení (jak by opět někteří tvrdili), že je jejich chybou, když takovouto hudbu rádi hrají, když jí věří a přijmou jí „do svého srdce“? Není tak trochu ostuda české mediální scény, že premiéru ve Fuldě zcela pomine? To je takovýchto premiér českých skladatelů v cizině tak mnoho? Není už na čase přestat s mýty v českých luzích a hájích hlavně kritiky šířenými, že na západ od Rozvadova je přijímána v oblasti soudobé hudby jen hudba takzvaně avantgardní? A konečně: není na čase uznat, že dnes vedle sebe žijí nejrůznější proudy umění, a že i skladatel typu Juraje Filase může velice moc umět a může znamenat pro mnohé zájemce o hudbu uměleckou autoritu prvého řádu? A že takováto kompozice může být pozitivním přínosem pro českou hudbu?

Otomar Kvěch