Tento rozhovor vyšel nejprve v mém krátce existujícím časopise Nové hudební listy. Poté ho přetiskl Lukáš Sommer v A tempo revue. Zde vybudil velkou polemiku.

Rozhovor s hudebním skladatelem Jiřím Gemrotem.

Jiří Gemrot patří k jedněm z nejvýraznějších hudebníků, které jsem poznal. Jeho proniknutí do hudební tkáně, do obsahu a smyslu předváděné hudby je dokonalé. Není proto divu, že je dnes nejvyhledávanějším hudebním režisérem. Jeho příspěvek k nahrávání není jen v běžné práci typu oprav nesouhry, distonací, apod. Jiří Gemrot umí na místě od režisérského stolku vdechnout hudebníkům nápad na lepší interpretaci detailu i celku, na lepší výklad natáčené hudby. Inteligentní hudebníci se jeho návrhům rádi podřizují, protože věří v jeho letitou režisérskou zkušenost kombinovanou se skladatelskou i interpretační erudicí.
Ačkoliv jde Jiří Gemrot z režie do režie, rovněž pilně komponuje. Jeho tvorba není u nás zdaleka známá tak, jak by si zasluhovala. Jednak píše Jiří Gemrot často na objednávky z ciziny, kde jsou posléze tyto skladby i pilně prováděny, jednak mu jeho osobní noblesa nedovoluje doprošovat se u místních pořadatelů o provádění svých děl, či nějakým způsobem si zajišťovat prostor v médiích.
Proto jsem Jiřímu Gemrotovi položil několik otázek s cílem trochu jeho práci „zviditelnit“.



Přesto, že jako nejvyhledávanější hudební režisér v Praze i jinde trávíš většinu času v nahrávacích studiích, vím, že pilně komponuješ. Bohužel se o Tvé tvorbě v zavedených hudebních periodikách příliš nepíše. Mohl bys vyjmenovat a trochu popsat své kompozice z poslední doby?

Jedna studentka muzikologie píše práci o mých klavírních
sonátách a k tomu jsem ji připravil i seznam svých skladeb.
Tak jsem zjistil,ze těch, které bych ještě nechal hrát je asi
padesát. Před třemi roky jsem byl potřetí v USA na premiéře objednané skladby. Po Americké předehře a Concertinu pro flétnu,tympány,dudy a orchestr v Chicagu to byl Klavírní kvintet v Tucsonu. Před necelým rokem jsem dokončil Kvintet pro klarinet,dvoje housle,violu a cello a do USA jedu v březnu počtvrté na provedení obou kvintetů. Kontinentální premiéru Klarinetového kvintetu budu pak mít v dubnu v Hamburku. Ve Francii se konala premiéra mého Smyčcového kvartetu, byl už hrán i leckde jinde,v Praze zazni v prosinci 2006. V poslední době zazněly mé skladby,pokud vím, i třeba v Litvě, Německu, Kanadě, Mexiku a Itálii. Sám dobře vis,jak je to u nás s odměňováním skladatelů vážné hudby. Nabídek napsat někomu skladbu, kterou někdo chce a chce ji hrát dostávám spoustu. Bohužel, složenky se
platit musí, a tak často musím režií a jinak nejdříve vydělat, a potom vybrat z nabídek to nejpřitažlivějši a psát. Pokud by honoráře pravidelněji odpovídaly vložené práci , psal bych jistě více.Ale nestěžuji si a píšu stále, jak to jde. V letošním roce jsem napsal svou 6.klavírní sonátu, kterou v lednu poprvé uvede Markéta Janáčková. Klavíristce Irine Kondratěnko jsem napsal dlouho slibovanou suitu Z deníku 2006. V létě 2006 jsem dokončil své II.klavírní trio, které zazni v únoru 2007 v Rudolfinu. V
Rudolfinu zazni v cyklu Světová klavírní tvorba i moje 5.klavírní sonáta. A do třetice: pro PKO píšu právě (psáno v listopadu 2006) svou první symfonii. Uvedena tam bude v červnu. V lednu na několika koncertech uvede Komorní filharmonie Pardubice mé Concertino pro cello,klavír a orchestr.Před čtrnácti dny byl znovu proveden cyklus mých melodramů Milostná ronda na J.Seiferta. Řada dalších provedeni a objednávek je v plánu a jednání a jistě jsem něco uvést opomenul....

Dnes už se nejeví otázka kompozičního stylu tak závažná, jak
tomu bylo v době Tvého vstupu do praxe. Přesto se zeptám na Tvůj
pohled na dnešní zmatenou stylovou scénu, na otázku hodnotových
kritérií, kdy je zvuková melanž zvuku zbíječky po 45 minutách
vystřídáná krátkým pípáním ptáčků analyzována jako stejně závažný
tvůrčí počin rovnocenný dejme tomu Šostakovičově partituře.

Moje odpověď na tuto otázku bude jistě subjektivní. Já
připouštím,že - zvláště od 20.století - existuje více uměleckých
pravd. Čím jsem starší,tím více mě neiirituje existence těch
mnou neoblíbených, ale tím více pro sebe čistím a opečovávám
tu svou. Počin sbíječky a ptáčků pro mě patří do snobsko-dekadentní kategorie vystavených živých krav /New York/ nebo šimpanzích patlanic,nad kterými se učeně mudruje a snobsky vzdychá. Zmínil-li jsi Šostakovice, pomůžu si jím: on řekl,ze je pro každý experiment v rámci hudby. Nikoli však mimo její rámec! Je hudba a jsou hluky. Všeobecně se zvuky
právě na hudbu a hluky dělí. Mimohudební zvuk mohu v hudbě
použít a dělá se to po staletí, ale nemohu jimi hudbu nahradit. Je uměni jako pozitivní plod lidského ducha. Je kráva jako užitečné zvíře, s duševní, uměleckou činností lidí nesouvisející. Kráva jako motto uměleckého díla? Proč ne. Ale sama o sobe není lidským uměním. Je šimpanzí patlanice - proč
ne zajímavé sousto ke zkoumaní přírodovědců, ale ne kumšt. Je spousta zvuků, které mohou být a byly uměleckou inspirací: zpěv ptáků, automobilový provoz, vlnobití, proč ne i sbíječka. V kumštu ale musí jít o stylizaci. Je moc
těžké a zdaleka ne každému při sebevětším úsilí dané přinést do kumštu něco osobitého. Velmi často nahrazuje tvůrčí potenci a poctivou dřinu s ovládnutím řemesla právě šok, někdy až zvrhlost. A nepochopení toho, co umění je a k čemu je a má být dobré. Ale ono to má širší rámec: duchovní krize naší západní společnosti plně pokřivených a falešných hodnot a model má svou podobu i v tom,ze na sbíječky budeme pohlížet jako na koncert. Často máme plné břicho ale hlavu prázdnou.

Při své režisérské práci potkáš mnoho soudobé hudby. Která
díla Tě v poslední době zaujala?

Ano, nánáčím spoustu zahraniční soudobé muziky. Velmi často, bohužel, špatné. Autorům chybí elementární vědomosti, s počítačem spolupracuji podle hesla skladatelem snadno a rychle a v drtivé většině jen rozmělňují to, co dříve a lépe řekli jiní, ať jde o nejrůznější stylová a estetická východiska. V posledních letech jsem natáčel víc hudby, která se obrací více k tradičnějšímu pojetí tohoto umění. Může to byt náhoda, anebo souvislost s pochopením situace,že planý experiment opravdu nikam nevede. Tedy trvale ne. A ačkoliv by se tak rad sto let tvářil, dodnes vedle
tradiční dobré hudby neobstál. Mrzuté je, ze absolutní většina té hudby není dobrá. Patrně nyní nežije génius, který by s hudbou pohnul dál a dobře...

Vyučuješ hudební kompozici na Pražské konzervatoři. Můžeš popsat, jací jsou dnes mladí skladatelé, jaké jsou jejich vzory, co preferují?

Studenti jsou užasní! Oni ještě nemají za sebou ten
proces střízlivění a deziluze. Já jim mohu radit
zkušenostmi, ale oni mě leckdy nabíjejí optimismem, energií a svou čistotou. Tento kontakt je oboustranně blahodárný proces. Jsou různí, v každém je zárodek svébytné osobnosti. V té různosti se mi zdá, že více než moje generace vnímají hudbu v tom tradičnějším zaměření. Víc ji tak cítí a nechtějí se přetvařovat. Oni už ví, že sto let experimentu nevedlo
nikam. V mé generaci se leckdo přetvařoval v naději, že bude úspěšnější. Oni leckdy chtějí soudobou muziku v té široké stylové paletě poznat, většinou ale chtějí setrvat na poli přirozené, totiž v zásadě tonální a tradiční hudby. Nevím, jestli někdo z nich bude mít dost vůle a ctižádosti, aby dozrál ve skutečného tvůrce, ale jejich přirozená muzikalita je příjemným zjištěním a snad se objeví někdo, u koho bude příslibem do budoucna.

Rozmlouval O.Kvěch