|
Jeden z velkých českých skladatelů Josef Bohuslav Foerster na přelomu
19. a 20. století napsal, že hudební skladatel je podoben květinářce,
která nabízí na ulici své produkty: nabízí lidem krásu a radost, přičemž
většina lidí květy mine bez povšimnutí a květy mezi tím vadnou. Obávám se,
že dnes je pro skladatele takzvané vážné, či klasické hudby situace ještě
horší. Ponechme zatím stranou otázku, zda takový skladatel nabízí jen
krásu a radost (domnívám se totiž, že většinou ne). Jaké je jeho
postavení? Obklopena všudypřítomným popem vyznačujícím se dosti nízko nastavenou
uměleckou laťkou, kšeftařením a nezájmem o hlubší vyjádření živoří soudobá
klasická hudba na okraji zájmu publika v malinkých chudičkých spolcích.
Mnozí profesionálně vyškolení skladatelé již rezignovali a píší velmi
málo, nebo vůbec ne. Jiní stále bojují s daným stavem a snaží se jej
prolomit. Otázku, proč se nově komponovaná klasická hudba dostala do této
situace si překvapivě klade málokdo. Někteří skladatelé – jsou to většinou
ti, kteří svou tvorbu označují jako avantgardní – jsou si přes všechen ten
neradostný stav bezpečně jisti a nezájem o svou práci vysvětlí
nepoučeností publika, konzervativností interpretů hrajících stále dokola
klasický repertoár, eventuelně politickými poměry minulými, či
momentálními. Publikem vyhledávajícím veškerou klasickou hudbu od
Palestriny po Brittena tak trochu pohrdají. Já však toto publikum považuji za klíčové. Pravidelní návštěvníci
symfonických i komorních koncertů, zákazníci kupující CD s klasickou
hudbou, posluchači rozhlasových a televizních stanic vyhrazených vážnému
umění – ti všichni díky nabytým poslechovým zkušenostem poznají bezpečně i
bez odborného vzdělání kvalitu uměleckého díla. Pro mě jsou to opravdoví
znalci a nemusí to být ani snobové, jak to tvrdí mnozí zastánci popumění,
ani zavilí konzervativci, jak pro změnu tvrdí zastánci „avantgardních“
směrů. Pro takové publikum jsem chtěl celý život komponovat. Postupně jsem sám
jako posluchač a pilný student všech možných partitur poznal celý
repertoár evropské hudby a díky této nabyté zkušenosti mohu leccos
porovnávat. A tak dnes dávám plně za pravdu posluchači, které miluje
nejlepší díla Mozarta, Bacha, Beethovena, atd., atd, a nevyhledává tolik
mnohé skladby z hudby 20. století. Ona ta díla prvně jmenovaných jsou
totiž zvládnutější, dokonalejší, invenčnější do posledního detailu. Mají
jasný hudební obsah, každá plocha je na svém místě… Jaký je to rozdíl
proti bezbřehé, v podstatě improvizační, často nepříjemně se poslouchající
mase zvuku s nejasným hudebním obsahem u mnohých děl soudobé produkce. 20. století v umění neustále experimentovalo. Ušlechtilé hledání všech
možných nových pohledů na hudební řeč, ale také recese dělající si legraci
z publika, neustálá honba za novým bez pozvolného konstituování
nalezeného, jistá povýšenost tvůrců této hudby a mediální zpracovávání
veřejnosti ve prospěch sice nové, ale dosti často v podstatě plytké, či do
hloubky nedotažené hudby prostřednictvím úst pisatelů, kteří sami mají
občas velká manka v talentu rozumět hudbě přinesly po letech své ovoce:
čím dál tím méně posluchačů je ochotno této experimentální hudbě
naslouchat. Nedůvěra se nakonec přenesla na všechnu nově komponovanou
hudbu. I na tu, která chce něco vypovídat prostřednictvím srozumitelného,
čitelného jazyka.
Otázka užité hudební řeči byla po podstatnou část mé profesionální dráhy
skladatele tou nejdiskutovanější. Jak vyplyne z mého malého tvůrčího
životopisu, snažil jsem se poctivě s touto otázkou vyrovnat. Rozpor mezi
mým nejvnitřnějším hudebním „klasickým“ myšlením a mezi požadavkem jisté
části odborné veřejnosti na „modernizaci“ mé hudební řeči byl obrovský.
Neminul jsem ve snaze o syntézu základů mého skladatelského myšlení s
podněty z Musica Nova v podstatě žádný ze směrů nejnovější hudby. Z něčeho
jsem přejal více, z něčeho méně, něco jsem nepřijal… Viděl jsem ve své
snaze analogii toho, co třeba ve svých pozdních skladbách (kterým jsem
naslouchal s nadšením) ukazoval D.Šostakovič. Věděl jsem samozřejmě, že s
mým postojem mi jsou uzavřena mnohá pro skladatele prestižní pódia.
Odměnou mi byla řada krásných provedení na koncertech klasické hudby,
příchylnost interpretů, které považuji za své nejautoritativnější profesní
kolegy, a milé přijímání publikem.
Dnes se už vůbec nestarám o to, jak bude kdo z hlediska užitého stylu mou
hudbu posuzovat. Sám považuji názors, že jedině správná a možná stylová
linie pro soudobého skladatele je větev Schönberg – Webern – Darmstadt –
atd., za nepřihlížející ke skutečnosti a za ortodoxně netolerantní. Kam se
do takovéhoto vidění vejdou stále více provozovaní Šostakovič, Poulenc,
Britten, Gershwin, Bernstein, a další? Neukazuje náhodou fakt stále
četnějších provádění těchto autorů skutečnost, že prosazovaná teorie o
„jedině správné avantgardní“ linii se v praxi neprokazuje? Existují knihy,
antologie hudby, shrnující alba CD, kde výše zmíněného Poulence,
Gershwina, Bernsteina, řadu jim podobných a jejich mladší následovníky
najdete jmenované jen okrajově, nebo vůbec ne. Tu a tam jsou hodnoceni
pohrdlivě jako nezajímaví, problémoví, retardující a možná i pro další
vývoj hudby škodliví skladatelé. S takovýmito přívlastky jsem se potkal i u své tvorby. Neříkám, že mi to
bylo vždy milé, nakonec jsem však v této otázce dospěl k jistému nadhledu.
Ve svém Requiem z roku 1991 jsem jako pointu použil větu z biblické knihy
Kazatel: „Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej.
Všeho, což by předsevzala ruka tvá, podle své možnosti konej. Všechno dílo
postaveno bude před soud“. Chápu to jako výraz postoje: Zde předkládám své
myšlenky, své hudební obrazy a věřím, že se nalezne alespoň pár mozků a
srdcí, které se upřímně pokusí pochopit, co jsem chtěl říct a proč jsem to
dělal zrovna takhle. OK |
|