Narozen v Praze (Československo). Otec v té době zvukový technik Československého rozhlasu, později technický úředník v průmyslových podnicích. Matka prodavačka, od doby porodu v invalidním důchodu.

Podzim 1955

První hodiny hry na klavír a hudební teorie. Nejprve u soukromníka, později od r. 1959 ve státní hudební škole.Učitelé hudby podporují dětský příklon ke kompozici.

1963

Profesorka hry na klavír z hudební školy zprostředkuje seznámení se s Janem Zdeňkem Bartošem, který vyučuje kompozici na Konzervatoři v Praze. Ten bezplatně připravuje tři roky OK k přijímacím zkouškám. Od té doby OK pravidelně komponuje (řada pokusů, např. sonáta pro housle, sonáta pro klavír, dechový kvintet, smyčcový kvartet, symfonie)

1. 9. 1965

Nástup na Pražskou konzervatoř na studijní obory hra na varhany a hudební kompozice. Studia u Josefa Kubáně (varhany), u Miroslava Raichla, Františka Kovaříčka, J.Z.Bartoše (skladba, formy a analýza, instrumentace), Zdeňka Hůly (harmonie, kontrapunkt). Během studií na konzervatoři vytvoření řady studijních kompozic, vedle toho komponuje (zejména o prázdninách) „pro sebe“, mimo jiné koncert pro klavír a orch. a další symfonii.

1. 10. 1969

Nástup ke studiím na Akademii múzických umění, katedra skladby do třídy Jiřího Pauera (1 semestr ve třídě Emila Hlobila). Dosavadní skladatelské myšlení ovlivněné evropskou klasikou (výrazné studium hudby J.S.Bacha díky „varhanické“ erudici z konzervatoře, příklon ke „klasické“ linii Bach – Mozart – Beethoven – Brahms – Dvořák – Čajkovskij – Franck - Hindemith - Prokofjev – Šostakovič) je konfrontováno se studiem „Musica Nova“. Souběžně se studiem kompozice pracuje rovněž jako výkonný hudebník (varhany, klavír, cembalo).

1972

Sňatek se spolužačkou z varhanního oddělení Miluškou Wagnerovou (2 dcery Eva – 1974, Martina – 1977). Přibližně v té době dospívá OK k pevnějšímu stanovisku v otázce dalšího stylového skladatelského směřování: Z Musica Nova přijímá řadu technických podnětů („barevné“ myšlení, technika takzvané aleatoriky, možnost rozvázání časových pásem jednotlivých hlasů hudební tkáně, nepřijímá seriální myšlení pro svou mimohudební determinovanost), které však chce formou syntézy zasadit do „klasického“ myšlení (výrazný tematický materiál ve všech složkách, logická, sluchem čitelná harmonie, zřetelná formová výstavba v souhře s jasnou tektonikou, atd.), které považuje za nejoptimálnější pro realizaci a hlavně vyznění své skladatelské hudební řeči.

1973

Zakončení studií na AMU Symfonií pro varhany a orchestr. V té době již zaměstnán jako korepetitor opery Národního divadla. Po ukončení studií četná skladatelská činnost, často vytvářená jen z vlastní potřeby. Velký význam pro další skladatelský vývoj OK má přátelské skladatelské seskupení generačních vrstevníků (Vladimír Tichý, Miroslav Kubička, Pavel Jeřábek, Štěpán Rak, Juraj Filas, Jiří Gemrot, příležitostně i další). Na pravidelných setkáních byla systematicky hodnocena nová díla členů skupiny a byla do hloubky studována díla všech stylových epoch. Výsledkem této činnosti bylo další utvrzení se v nastoupené linii „syntézy“ klasického s použitím prvků z „Musica Nova“.

1976

Po návratu z roční vojenské služby (Armádní umělecký soubor) nástup do Československého rozhlasu jako hudební režisér. V té době poměrně rychlé získání skladatelského renomé díky několika cenám ze skladatelských soutěží a díky několika relativně úspěšným premiérám (Klavírní trio, symfonietta Proměna,ad.). Provádění skladeb OK na českých prestižních pódiích (Týden nové tvorby, Mladé pódium v Karlových Varech, Mladá Smetanova Litomyšl, později Pražské jaro, abonentní cyklus České filharmonie), přijetí za člena Svazu skladatelů, přizvání do různých funkcí při organizaci českého hudebního života, objednávky od prestižních komorních souborů na nové kompozice, které jsou provozovány doma i v cizině, vydávání skladeb OK na gramofonových deskách a vydávání not tiskem. Provozované tituly OK vzbuzují většinou pochvalu hudebníků, publika a některých kritiků, jsou ale též odmítány pro údajný konzervatismus klasické základny skladatelova myšlení. Proto dochází k sebezpytnému ověřování východisek hudebního myšlení. Výsledkem je radikálnější zapojení prvků z „Musica Nova“ (složitější prostředky jak v melodice, tak v souzvukové struktuře, ve stylizaci a stavbě. Neopuštěna však nikdy potřeba jasného tematického základu, jako základu hudebního sdělení.), což se zračí v několika kompozicích vzniklých kolem roku 1980 (Smyčcový kvartet č.4, prvá verse Symfonie Es dur, ad.).

1980

Od 1.9. zaměstnán na Svazu skladatelů jako tajemník. Tím získán větší prostor pro kompoziční práci. V prvých letech 80. let však tvůrčí krize. Poslední díla sice lépe přijímána bývalými odpůrci (ne však beze zbytku), avšak hudebníci a posluchači tato nová díla přijímají mnohem chladněji. Hlavně však nespokojen sám OK pro složitost a „nekomunikativnost“ svých děl. Na řadě drobnějších skladeb hledá a učí se OK jednoduššímu kompozičnímu myšlení. Výsledkem jsou některé komorní skladby, předehra Karneval světa a Symfonie D dur. „Staronové“ tvůrčí vidění podporují i skutečnosti ve světové hudbě: odvrat některých tvůrců od „avantgardy“ a obecné pronikání postmoderního myšlení. Kompozice z 2. poloviny 80. let nejsou již tolik zatíženy řešením otázky po zvoleném stylu. Skladatel si vymiňuje pro sebe právo hovořit jak chce a za jediné hodnotové měřítko považuje sílu a profesionální uchopení vytvořené hudby. Z té doby jsou zejména symfonická passacaglia RUR, Symfonie pro smyčcové kvarteto a orchestr, 5. smyčcový kvartet a velký klavírní cyklus Album.

1990

Prudká změna společenských poměrů znamená také transformaci všech institucí, které podporovaly provozování soudobé hudby. Značně omezené množství finančních prostředků vede k radikálnímu snížení počtu příležitostí uplatnit nové tituly. Téměř výhradní soustředění se pořadatelů a interpretů na „ověřené“ tituly znamená minimální možnost reprizování novinek. Sociální problémy vedou skladatele k tomu, že musí být zaměstnáni - často na řadě míst -, což znamená velké omezení kompoziční činnosti. OK nastupuje zpět do Československého rozhlasu jako dramaturg a hudební redaktor. Zároveň začíná vyučovat na Pražské konzervatoři nejprve hudební teorii, později kompozici (od roku 1997 vedoucím skladatelského oddělení). Doposud relativně četné reprizování skladeb OK ustává. Jeho kompoziční činnost vede dvěma cestami: na jedné straně vytváří drobnější skladby určené pro konkrétní příležitosti, na druhé straně vytváří „idealistická velká plátna“ bez možnosti jejich momentálního uplatnění (Requiem).

2000

Umírá manželka. Po třech letech sňatek s dr. Janou Smékalovou (dlouholetá dramaturgyně firmy Supraphon, od r. 2000 pracovnice Židovského muzea v Praze). Vznik několika větších kompozic (Serenatta noturna pro smyčcový orchestr, smyčcové kvartety č.6 a 7, Sextet pro hoboj, harfu a smyčcové kvarteto, Symfonie s názvem Čtvero ročních dob, Písňový cyklus Crescendo) vesměs na základě konkrétních objednávek. Charakter a styl děl vytvářen dle koncepce a zamýšleného obsahu. Úspěšná provedení obrazu Kassandra v Německu a cyklu Crescendo v Praze.

Kromě řady příležitostných skladeb vznik „shrnujícího“ 9. smyčcového kvartetu, 4. varhanní sonáty věnované vzpomínce na zemřelou manželku a melodramu Bouře a klid, který velmi často interpretovala Soňa Červená. V březnu 2009 premiéra Requiem temporalem. Pracovně neustále značně vytížen na Konzervatoři, AMU, v Českém rozhlase, činností doprovazeče na varhany a poměrně častou publikační činností.

2013

Vydává knihu „Základy klasické hudební kompozice“ u nakladatelství TOGGA.
Končí (listopad 2012) se stálým úvazkem v Českém rozhlase, pokračuje pedagogická činnost na AMU (zde od června 2014 docentem) a na Pražské konzervatoři.

2018

Otomar Kvěch zemřel v Praze 16. března 2018.