|
Smyčový kvartet č.2 (1973), 16´, CHF, CD: Radioservis
Maestoso (In memoriam) - Allegro furioso (Dies irae) - Tranquillo molto
(Dona eis requiem)
Prem.:4.3.1974, Varhanní sál Rudolfina, Pražákovo kvarteto
Ne příliš přesvědčivá premiéra mého prvého smyčcového kvartetu mě mrzela a
toužil jsem jí napravit. Po celou dobu jak konzervatorních, tak
vysokoškolských studií, jsem psal „na dvou frontách“: Pracoval jsem jednak
na školních zadáních, která určovali učitelé na základě studijních osnov,
a jednak jsem si psal „pro sebe“ to, co mě bavilo a to, o čem jsem měl
pocit, že má být napsáno. Do těchto soukromých skladeb patřil i „opravný“
smyčcový kvartet. Poučen minulým jsem si usmyslel, že prvotní invence musí
být výraznější, a že rovněž čitelnost jednotlivých bloků hudby musí být
patrná na první pohled. Svou roli zde hrálo intenzivní seznámení se s
Tektonikou Karla Janečka. Po mnoha a mnoha mučivých hledáních jsem dospěl
k názoru o své další skladatelské cestě: V opozici vůči mnoha pohledům a
tlakům jsem našel východisko v navazování na hudbu 19.století, která mi
tehdy připadala být „ztraceným rájem“, zejména šlo o hudbu konce tohoto
století. Neznamenalo to že bych odmítal mnohé technické prvky hudby
novější. Základ měl ale vycházet z jasné přehlednosti všech složek hudby,
kterou právě oplývala hudba mnou obdivovaného období. 2. smyčcový kvartet
byl onou skladbou, na které jsem realizoval své rozhodnutí. Nalezl jsem
začátek postavený na jednoduché trojzvukové harmonii a lapidární melodice,
který mi připadal nosný.
Do tvářnosti nového smyčcového kvartetu ale zasáhly vnějškové události.
19.února 73 na pražském letišti havarovalo letadlo, v kterém uhořelo
několik mých spolužáků, zejména pak Jiří Hodan z varhanního oddělení.
Nebyli jsem zrovna s Jirkou velcí kamarádi, spíše rivalové v ročníku,
kteří se trumfovali, kdo že bude lepší. Jeho hrozná smrt uhořením mě ale
velmi zasáhla. Tvářnost nové skladby tím byla ovlivněna, ladění skladby
nabylo tragické podoby, věty dostaly programové názvy z církevní liturgie.
Snad to byl onen inspirační moment, možná také mé skladatelské vyzrání:
kvartet měl úspěch a dlouhá léta byl pilně provozován, byla to jedna z
mých nejhranějších skladeb jak doma, tak i v cizině. V jednotlivostech
jsem skladbu časem tu a tam vylepšil, základní sdělení ale zůstalo. Mnohé
harmonické i melodické obraty, které jsem pro sebe nalezl v 2. smyčcovém
kvartetu zůstaly na dlouho součástí mé hudební řeči.
Mohl bych uvádět desítky vzpomínek na krásná provedení této kompozice
Pražákovým kvartetem. Jedno, vůbec ne právě nejvýznamnější, mi zvlášť
utkvělo v paměti: Znám skladatelské kolegy, kteří s radostí poslouchají
svá díla. Patřím k opačným – při posluchu své skladby doslova trpím. Stále
bych něco vylepšoval, stále mám pocit, že hudba není sdostatek silným
sdělením. Jen zcela vyjímečně – bývá to u těch skladeb, které mají za
sebou již dost repris, jsou usazené interpretačně a já mám pocit, že jsem
už nejhlavnější problémy „vychytal“ – bývám při poslechu své hudby alespoň
klidný a cítím se „bezpečně“. Byla to již několikátá reprisa 2. kvartetu a
odehrávala se v chrámu sv.Mikuláše na Malé straně. Zde Jirka Hodan jako
žák profesora Krajse – autora dispozice zdejších varhan, často hrával.
Nyní zde zněla hudba napsaná na jeho památku. Během provedení se venku
velmi setmělo a hřmělo. Nejsem náchylný na nějaká záhrobní gesta. Tenkrát
jsem ale měl pocit, že Jirka o nás ví.
|
|