|
Smyčový kvartet č.4 (1979), 15´, CHF, rec.: CRo Praha, Panton
Preludium I.—Preludium II. – Preludium III. – Fuga con postludium
Prem.: 20.3.1981, Dvořákova síň Rudolfina. Havlákovo kvarteto
Na radu profesora Dvořáčka jsem po ukončení studií začal pracovat na
takzvané „metodické“ řadě: souhrnu skladeb seřazených od jednodušších ke
složitějším, zahrnujícím všechna možná obsazení, formální postupy, atd., s
cílem upevnit svou kompoziční řeč. Do postupně vytvářené řady se časem
vkrádaly „vsuvky“, které sebou přinášely nabídky zvenčí. Průběh řady také
ovlivňovaly intenzivní debaty na pravidelných schůzkách naší skladatelské
skupiny, a také tlak mnohých profesních kolegů na „modernizaci“ mé hudební
řeči. Po pěti letech intenzivního vytváření této řady, jejiž součástí byla
řada komorních a vokálních děl a dvě skladby orchestrální, jsem nabyl
pocitu, že bych měl vytvořit závažnou skladbu v které bych shrnul
dosavadní cestu. Proto jsem začal koncipovat nový smyčcový kvartet. Na své
dosavadní umělecké cestě jsem zažil jak úspěchy, tak neúspěchy. Ne, že by
člověk neměl reflektovat sám sebe, to vůbec ne. Ale tak trochu bez ohledu
na úspěchy, či neúspěchy je kumštýř povinnen jít stále dále ve vytčeném
směru. Nový kvartet měl také mluvit o tomhle. Tři preludia byla různými
možnými vstupy, přípravami k centrální fugové větě. Prvé preludium, ač tak
možná navenek nepůsobí, je velmi racionálně vypočítáno, což je ohlasem
některých tendencí hudby 20. století. 2. preludium používá myšlenkových
výdobytků práce naší skladatelské skupiny při studiu zdrojů vzniku
sonátové formy. Konkrétně je preludium psáno v takzvané dvoudílné barokní
formě, přičemž v baroku obligátní repetice obou dílu jsou vykomponovány, a
hudba jde pokaždé „jinudy“, a „jinam“. 3. preludium je naopak ohlasem
tendencí, které někteří nazývali sónickou hudbou. Centrální dvojitá fuga,
kde oba subjekty postupují v známé Hindemitově melodické řadě, ale 2. téma
jde od tritonu pozpátku protisměrně, na vrcholu spojující obě témata se
posléze rozpadá v aleatorně zmatečném předivu. „Akce“ nebyla úspěšná,
vyznění postludia je tragické. Teprve úplný závěr, kde se z ničeho nic
cituje vstupní preludium naznačuje, že je třeba začínat znova. Součástí
hudební řeči tohoto kvarteta je mnoho detailů inspirovaných takzvanou
novou hudbou – drsné souzvky, trhaná melodická pásma, těsné imitace v
disonantních vztazích, nečekaný rozvoj hudebních myšlenek, několik
metrických pásem dohromady.
Nemohu si odpustit jednu ješitnou vzpomínku na premiéru. Seděl jsem při ní
v jedné z posledních řad v Dvořákově síni a nedaleko, dvě, tři řady pode
mnou seděl skladatel František Chaun. Když vrcholila fuga mého kvartetu,
kde je na chvilku kontrapunktické předivo vystřídáno syrytmickými akordy
(které se začnou brzy na to aleatoricky rozpadat), František Chaun zvedl
při probíhající hudbě ruce nad hlavu a začal tleskat, čímž dával najevo
své nadšení. Posléze velmi chválil můj talent a stal se mým příznivcem.
Nebylo mi dopřáno radovat se z toho a taky z jeho nových, vždy
originálních děl, dlouho. Na vánoce toho roku zemřel.
4. smyčcový kvartet měl přesně opačný osud, než kvartety 2. a 3.: Po
premiéře umlkly hlasy o mé nemodernosti, dostal jsem za skladbu cenu
ministra kultury, byla natočena na gramofonovou desku, uváděna v různých
výkazech úspěchů české hudby. Ale reprizována byla minimálně. Pro laické
publikum byla díky výše vytčeným znakům „ošklivá“. By to jeden z důvodů
pro nové zamýšlení se nad svou další skladatelskou dráhou. Vyhrotím-li
otázku do černobíla, kladl jsem si otázku: Chceš být ve výsledném pohledu
autorem děl typu 3., nebo 4. kvartetu? Chceš být autorem hraným, publikem
a muzikanty přijímaným a pár jednostrannými odborníky kritizovaný (nejsou
to konec konců tak trochu pseudoodborníci, kteří se jen drží toho, jak to
má takzvaně vypadat?) , nebo autorem chváleným omezenou skupinou
profesionálů, ale hraný muzikanty s nechutí (cožpak to právě nejsou
vrcholní profesionálové?), publikem spíše nepřijímaný (je opravdu publikum
se svým citovým přijímáním hudby tak nekompetentní?)? Nejen zkušenost s
rozdílem osudů mých kvartet 2,3,4, ale i mnohá další pozorování svých
skladeb z poslední doby, pomalu do Čech přicházející trendy postmoderny,
Pendereckého a dalších stylové „obraty“ a mnoho dalšího – to vše mne
dovedlo k dalšímu zkoumání osobního hudebního jazyka a k vytvoření 2.
metodické řady.
|
|