|
Sonáta pro housle a klavír č.2 (1978), 22´, CHF, rec.: CRo Praha
Allegro moderato, Prestissimo, Grave
Prem.: 20.3.1980, Rytířský sál tehdejšího Ministerstva kultury (dnes
Senát) , Ivan Štraus-housle,Jiří Holeňa-klavír
Druhou houslovou sonátu jsem začal psát v době, kdy jsem velmi intenzivně
obohacoval svůj jazyk o prvky takzvané „Nové hudby“. Byla to má reakce na
mnohé kritiky konstatující u mých kompozic konzervativní hudební jazyk.
Zároveň jsem ale tou dobou intenzivně prožíval dílo Johannese Brahmse.
Viděl jsem v jeho postavení jistý vzor: Jako on, i já se nechtěl vzdávat
toho, co vydobyli klasikové: krásné melodické linie, čitelné stavby,
zřetelné, logické a „správné“ harmonie, apod. A tak vedle obohacování své
hudební řeči, jsem se zároveň snažil o pevnější stavbu a logické rozvíjení
hudebního proudu. Viděl jsem v tom brahmsovskou analogii. Tak jako on
komponoval na bázi klasického základu a obohacoval svou řeč „novou“
wagnerovskou harmonií, čemuž se po letech začalo říkat
klasicko-.romantická syntéza, jsem je chtěl dělat klasickou-novohudbovou
syntézu. Nejsem si jist, zda oba, do jisté míry protichůdné typy směřování
jsou v této sonátě ideálně propojeny. 1. věta se snaží o pevnou sonátovou
konstrukci s pravidelnou reprízou, tím je možná mnohomluvná. Zároveň
obsahuje několik velmi složitých ploch, v které jsou vědomě, a tak trochu
bez vnitřní nutnosti užívány prvky takzvaně moderní hudby. To zas činí
sonátu ne zrovna příjemnou k poslouchání. Totéž se týká 2. věty (zde možná
ještě více), 3. pomalá věta je trošku z tohoto hlediska snesitelnější.
Sonáta má také svůj mimohudební program: mělo jít o sonátu „pastorální“.
Pastorální prvky (trylečky – pípaní ptáčků, periodická stavba a kvintové
prodlevy – přírodní přirozenost) jsou ovšem snahou o inovaci hudební řeči
přetvářeny k nepoznání: z kvintových prodlev jsou nadělány prodlevy
kvartové znějící v hluboké poloze značně nepastorálně, pravidelnost
periodicity je záměrně často všelijak porušována až k
nelogičnosti…Pastorální koncepce je značně zašifrovaná. A tak je dost
obtížné – i když podle mne ne nemožné – „přečíst“ mimohudební obsah: 1.
věta je snahou o pastorální větu, 2. věta scherzo ve své ploše A je rovněž
pastorální, plocha B je proti tomu „budovatelský“ pochod, kdy – jak se
říkalo člověk přetváří přírodu, neříkalo se ovšem, že ji tím ničí. 3. věta
je pak žalozpěvem nad přírodou ničenou. Dodatek – prudké allegro citující
introdukci k 1. pastorální větě – má být znakem odhodlání „něco s tím
udělat“.
Premiéra na Týdnu nové tvorby nebyla přijata nijak srdečně ani hráči, ani
publikem a ani mé snahy o modernější „inovaci“, rovněž nedoznaly pochvaly.
Zkušenost s touto sonátou a některými dalšími skladbami z tohoto mého
tvůrčího údobí vedly k potřebě opět změnit svůj jazyk.
|
|