Sonáta pro housle a klavír č.2 (1978), 22´, CHF, rec.: CRo Praha
Allegro moderato, Prestissimo, Grave
Prem.: 20.3.1980, Rytířský sál tehdejšího Ministerstva kultury (dnes Senát) , Ivan Štraus-housle,Jiří Holeňa-klavír

Druhou houslovou sonátu jsem začal psát v době, kdy jsem velmi intenzivně obohacoval svůj jazyk o prvky takzvané „Nové hudby“. Byla to má reakce na mnohé kritiky konstatující u mých kompozic konzervativní hudební jazyk. Zároveň jsem ale tou dobou intenzivně prožíval dílo Johannese Brahmse. Viděl jsem v jeho postavení jistý vzor: Jako on, i já se nechtěl vzdávat toho, co vydobyli klasikové: krásné melodické linie, čitelné stavby, zřetelné, logické a „správné“ harmonie, apod. A tak vedle obohacování své hudební řeči, jsem se zároveň snažil o pevnější stavbu a logické rozvíjení hudebního proudu. Viděl jsem v tom brahmsovskou analogii. Tak jako on komponoval na bázi klasického základu a obohacoval svou řeč „novou“ wagnerovskou harmonií, čemuž se po letech začalo říkat klasicko-.romantická syntéza, jsem je chtěl dělat klasickou-novohudbovou syntézu. Nejsem si jist, zda oba, do jisté míry protichůdné typy směřování jsou v této sonátě ideálně propojeny. 1. věta se snaží o pevnou sonátovou konstrukci s pravidelnou reprízou, tím je možná mnohomluvná. Zároveň obsahuje několik velmi složitých ploch, v které jsou vědomě, a tak trochu bez vnitřní nutnosti užívány prvky takzvaně moderní hudby. To zas činí sonátu ne zrovna příjemnou k poslouchání. Totéž se týká 2. věty (zde možná ještě více), 3. pomalá věta je trošku z tohoto hlediska snesitelnější.
Sonáta má také svůj mimohudební program: mělo jít o sonátu „pastorální“. Pastorální prvky (trylečky – pípaní ptáčků, periodická stavba a kvintové prodlevy – přírodní přirozenost) jsou ovšem snahou o inovaci hudební řeči přetvářeny k nepoznání: z kvintových prodlev jsou nadělány prodlevy kvartové znějící v hluboké poloze značně nepastorálně, pravidelnost periodicity je záměrně často všelijak porušována až k nelogičnosti…Pastorální koncepce je značně zašifrovaná. A tak je dost obtížné – i když podle mne ne nemožné – „přečíst“ mimohudební obsah: 1. věta je snahou o pastorální větu, 2. věta scherzo ve své ploše A je rovněž pastorální, plocha B je proti tomu „budovatelský“ pochod, kdy – jak se říkalo člověk přetváří přírodu, neříkalo se ovšem, že ji tím ničí. 3. věta je pak žalozpěvem nad přírodou ničenou. Dodatek – prudké allegro citující introdukci k 1. pastorální větě – má být znakem odhodlání „něco s tím udělat“.
Premiéra na Týdnu nové tvorby nebyla přijata nijak srdečně ani hráči, ani publikem a ani mé snahy o modernější „inovaci“, rovněž nedoznaly pochvaly. Zkušenost s touto sonátou a některými dalšími skladbami z tohoto mého tvůrčího údobí vedly k potřebě opět změnit svůj jazyk.