|
Sonata pro violu a klavír (1989), 19´, man., rec.: CRo Praha
Adagio – Allegro – Adagio molto
Prem.:?.?.1990, Sál Dukla, Brno, Josef Klusoň-viola, Hana Dvořáková-klavír
Hudebnímu skladateli se stává, že od něj chtějí – většinou po poznání jeho
hudby – hudebníci pro sebe skladbu. (Už ve formulaci - se stává - je vidět
dnešní postavení jedince, který píše vážnou hudbu. Většinou od něj nechce
nikdo nic a on musí sám vnucovat své výtvory druhým. Kde jsou doby, kdy
byl skladatel prostě jistý druh řemeslníka, který se mohl uživit tím, co
se v mládí vyučil.) Je nutné si umět mezi nabídkami vybírat. Často jde o
nabídky hudebníků, kteří chtějí skladatelovu práci použít jako příležitost
pro vlastní sebeuplatnění v domnění, že autor pak zařídí provedení. Jde
často o ne příliš úspěšné umělce. Skladatel pak vloží do práce mnoho času
a umu a odměnou je mu to, že musí sám shánět pro skladbu odbytiště a ještě
se většinou dočká pouhého jednoho – často značně špatného – provedení.
K takovým nabídkám nepatřily výzvy violisty Pražákova kvarteta Josefa
Klusoně napsat violovou sonátu. Měl jsem už v té době zkomponovány tři
houslové a jednu violoncellovou sonátu – dokompletování celku mých skladeb
o violovou skladbu se přímo nabízelo.
Neměl jsem před začátkem práce v hlavě nějaký konkrétní program, jak tomu
jindy. Koncepce byla čistě hudební, byť v některých detailech mohla
připomínat jiné mé skladby. Sonáta vlastně neměla pomalou větu, do jisté
míry jí zastupovala nepříliš rychlá věta první, která ovšem svým
charakterem patří do rodu vstupních dramatických vět sonátových cyklů.
Zvláštností byla v mém díle věta druhá: Šlo o intermezzo, které bylo
postaveno na dvou elementech. Prvým z nich byla plocha jejímž základem
byly ohlasy „minimal-music“. Ostinátní figura ve viole, vždy po několika
opakování se zkracující, či prodlužující, nad kterou byly netematické
vstupy klavíru. V kontrastu k tomu byla uváděna „tradiční“ scherzózní
melodie.
Věta mi svou racionalitou (krácení a prodlužování minimalistické figury
byla předem určena matematickým modelem) posloužila při předvádění
kompozice na hodinách skladby, které jsem v tomto značném pokročilém věku
(bylo mi 39 a leccos jsem měl kompozičně za sebou) absolvoval v rámci
studia aspirantury. Jednoho krásného dne mi totiž bylo nabídnuto toto
studium s cílem vytvořit formální podmínky pro mé eventuelní vyučování
kompozice na vysoké škole. Celá věc nebyla jednoduchá, protože znamenala
jistý zásah do cílů a výhledu jiných lidí. Po nejednoduchém rozhodování
jsem tento úděl přijal. Mnozí mí spolužáci na téže škole , často již
ověnčeni tituly, vyučovali a já mezi ně měl přijít jako žák. Ani stran
výběru školitele hlavního oboru nebylo vše jednoduché, vztahy mezi mnohými
skladateli učícími tehdy kompozici na AMU a mnou byly díky řadě okolností
poměrně komplikované. O tom, že vše neprobíhalo harmonicky, svědčí
skutečnost, že jsem v průběhu aspirantury nedobrovolně měnil učitele. Tím,
ke komu jsem byl takto přidělen, byl jeden z nejhodnějších a nejčistších
lidí, které jsem v životě potkal: profesor Ctirad Kohoutek. Jeho hudební
vidění světa ovšem bylo značně odlišné od mého. Celým srdcem byl ponořen
do světa takzvané sónické hudby. V jedné ze svých knih byl autorem teze,
že od roku 1916, kdy A.Schönberg napsal ve svých 5 orchestrálních kusech
větu Farben začíná vývoj nového – sónického slohu -, a že ostatní hudba
byla od té doby vytvářena v rámci odumírání melodicko-harmonického stylu.
Já nebyl zdaleka náchylný vidět autory typu Šostakovič, Poulenc, atd.,
atd, jako autory píšící odumírajícím stylem. Ba dokonce jsem dával najevo,
že takováto hodnocení zcela nespravedlivě opomíjejí autory typu
Rachmaninov, Sibelius – skladatele, o kterých se sice psalo ve shrnujících
historizujících spisech většinou jen pejorativně, kteří ale velmi
intenzivně žili na pódiích. Naše setkávání s prof. Kohoutkem měla ráz
velmi slušné, leč mírně zápasivé povahy o svou pravdu. Minimalistická věta
z violové sonáty mi posloužila jako důkaz toho, že nejsem hluchý k novým
trendům, že je studuji, ale, že je po řadě předchozích zkušeností přijímám
velmi opatrně, a jen tak, když se hodí do mé koncepce.
Třetí věta violové sonáty je ve výraze kombinací mendelssohnovské v
pianové dynamice běhající věty s dramatickým beethovenovským výbuchem
uprostřed. Končí do ztracena, jako bychom utekli někam pryč.
Noty ke stažení
|
|