Sonáta pro violoncello a klavír (1985), 15´, ČHF, rec.:ČRo Praha, CD: Přítomnost
Adagio molto – Allegro vivo. Adagio
Prem.: 21.8.1986, Galerie, Karlovy Vary, Michal Kaňka-violoncello,Jaromír Klepáč-klavír

Tato sonáta vznikla na výzvu violoncellisty Michala Kaňky. Psal jsem jí v době, kdy jsem prošel ohněm své druhé řady kompozic z počátku 80. let řazených v metodickém sledu od jednodušších ke složitějším s cílem zjednodušit a zlapidárnit svůj hudební jazyk. Měl jsem v tu dobu pocit, že mám své řemeslo v ruce a s jistou suverenitou kompoziční duše jsem psal nové skladby. Vedle této sonáty to byl hlavně 5. smyčcový kvartet.
Koncepce violoncellové sonáty je čistě hudební. V prvé větě jsem se snažil napsat „mystickou“ větu typu 1. věty Beethovenovy klavírní sonáty cis moll s monolitním vyzněním. I na pozadí 2. věty byl Beethoven: tentokrát to byly jeho dramatické věty s originálním – často zákrutami taženým - rozvíjením tematického materiálu. Konec skladby stoupá někam vzhůru a užívá těch nejvyšších zvuků, jakých je violoncello schopné. Na rozdíl od „husté“ faktury mnohých mých ranějších skladeb, jsem zde dospěl v průzračnějšímu vyjadřování, kdy je často užíván jen dvouhlas, a kdy jsou „odstraněny“ všechny zbytečné noty.
Premiéra skladby proběhla v příznivém ovzduší na Mladém pódiu v dobách, kdy již přestaly debaty o mém stylu, a kdy ač jsem sotva odrostl létům, kdy byl skladatel považován za mladého (oficielně se tenkrát přestával skladatel stávat členem Aktivu mladých sdružujícího mladé umělce v 35 letech), byl jsem již „dospělý“ autor, o jehož hudbě se nediskutuje. Nepíšu to s pýchou, ale jako konstatování. Ostatně tato situace se za pár let prudce změnila. Z hlediska postoje tvůrce ke svým kritikům lze vytvořit různé pohledy. Neustálé kritizování umělce veřejností může vést k jeho zdravé sebereflexi, ale také může unavit a vést k ústupu z uměleckého boje. Opačný stav, stav kdy je autorovo dílo přijímáno bez výhrad má pro kumštýře výhodu jakési vnitřní podpory. Lehce ale může sklouznout k sebeuspokojení a k zastavení tvůrčího vývoje. Někdo pak potřebuje více ono „hýčkání“ (a sám ze své zkušenosti mohu konstatovat, že ono apriorní důvěřivé příznivé přijímání umělcovy práce je inspirativní, a mně osobně pomáhalo), někdo rád „bojuje“. V minulosti nalezneme příkladů na stovky. Stačí připomenout odlišné reakce Vítězslava Nováka a Josefa Suka na dobu 20. let, kdy se stali pro nastupující generaci přežilými zkamenělinami uplynulého romantismu.
 

 

Noty ke stažení