|
Sonáta pro violoncello a klavír (1985), 15´, ČHF, rec.:ČRo Praha,
CD: Přítomnost
Adagio molto – Allegro vivo. Adagio
Prem.: 21.8.1986, Galerie, Karlovy Vary, Michal Kaňka-violoncello,Jaromír
Klepáč-klavír
Tato sonáta vznikla na výzvu violoncellisty Michala Kaňky. Psal jsem jí v
době, kdy jsem prošel ohněm své druhé řady kompozic z počátku 80. let
řazených v metodickém sledu od jednodušších ke složitějším s cílem
zjednodušit a zlapidárnit svůj hudební jazyk. Měl jsem v tu dobu pocit, že
mám své řemeslo v ruce a s jistou suverenitou kompoziční duše jsem psal
nové skladby. Vedle této sonáty to byl hlavně 5. smyčcový kvartet.
Koncepce violoncellové sonáty je čistě hudební. V prvé větě jsem se snažil
napsat „mystickou“ větu typu 1. věty Beethovenovy klavírní sonáty cis moll
s monolitním vyzněním. I na pozadí 2. věty byl Beethoven: tentokrát to
byly jeho dramatické věty s originálním – často zákrutami taženým -
rozvíjením tematického materiálu. Konec skladby stoupá někam vzhůru a
užívá těch nejvyšších zvuků, jakých je violoncello schopné. Na rozdíl od
„husté“ faktury mnohých mých ranějších skladeb, jsem zde dospěl v
průzračnějšímu vyjadřování, kdy je často užíván jen dvouhlas, a kdy jsou
„odstraněny“ všechny zbytečné noty.
Premiéra skladby proběhla v příznivém ovzduší na Mladém pódiu v dobách,
kdy již přestaly debaty o mém stylu, a kdy ač jsem sotva odrostl létům,
kdy byl skladatel považován za mladého (oficielně se tenkrát přestával
skladatel stávat členem Aktivu mladých sdružujícího mladé umělce v 35
letech), byl jsem již „dospělý“ autor, o jehož hudbě se nediskutuje.
Nepíšu to s pýchou, ale jako konstatování. Ostatně tato situace se za pár
let prudce změnila. Z hlediska postoje tvůrce ke svým kritikům lze
vytvořit různé pohledy. Neustálé kritizování umělce veřejností může vést k
jeho zdravé sebereflexi, ale také může unavit a vést k ústupu z uměleckého
boje. Opačný stav, stav kdy je autorovo dílo přijímáno bez výhrad má pro
kumštýře výhodu jakési vnitřní podpory. Lehce ale může sklouznout k
sebeuspokojení a k zastavení tvůrčího vývoje. Někdo pak potřebuje více ono
„hýčkání“ (a sám ze své zkušenosti mohu konstatovat, že ono apriorní
důvěřivé příznivé přijímání umělcovy práce je inspirativní, a mně osobně
pomáhalo), někdo rád „bojuje“. V minulosti nalezneme příkladů na stovky.
Stačí připomenout odlišné reakce Vítězslava Nováka a Josefa Suka na dobu
20. let, kdy se stali pro nastupující generaci přežilými zkamenělinami
uplynulého romantismu.
Noty ke stažení
|
|