Sonáta pro hoboj a klavír (1995), 15´, Triga, rec.: CRo Praha
Allegro moderato e amabile, Adagio, Allegro energico
Prem.: 8.11.1996, Sál Martinů AMU, jana Brožková – hoboj, Daniel Wiesner – klavír

Po hluboké tvůrčí krizi v letech 1992,93 jsem těžce „rozhýbával“ své skladatelské buňky. Nejprve jsem napsal maličká 3 pastorale pro sólový hoboj. Po té dlouho psal kratičká Idyllica určená nejprve dvěma klarinetům a fagotu, posléze několikrát přeinstrumentovávaná a překomponovávaná. Ani jedna ze skladeb zcela neobnovila mé „velké komponování“ z předchozích let. Bylo mi těžko: Zmizení mé hudby z pódií a tím pádem z povědomí veřejnosti dávalo jakoby zapravdu těm mým odpůrcům, kteří považovali mou dosavadní kariéru za nespravedlivě přehnanou, anebo možná ještě hůře – kteří se tvářili, že nikdy nebyla. Mé stáhnutí se ze skladatelského světa vedlo tak daleko, že mi žáci ve třídě na konzervatoři nevěřili, že mé heslo v jedné ze slovníkových publikací patří skutečně mně. Jak jsem pak měl nedůvěřivce přesvědčovat, že jsem skladatel, když jsem nevytvářel nové skladby, které by se daly hrát. Tak jsem toužil vytvořit konečně zas nějaké to „plátno“, ani ne snad už kvůli těm nedůvěřivcům, ale kvůli sobě samému.
Až jednou, bylo to na koncertu mé ženy v kostele sv. Františka u Karlova mostu se dostavil poměrně abstraktní pocit adagia pro hoboj s doprovodem. Zoufale jsem se snažil onen pocit podržet a konkretizovat do not. Zdařilo se: jsou to prvé takty volné věty hobojové sonáty. Krátce na to mi (to zas bylo v metru) naskočil jiný malý motivek, kterým mohla začínat jiná věta pro hoboj s doprovodem. Najednou, jak nějakým zázrakem, se začala otvírat stavidla mého kompozičního myšlení. Pomalu, ale přece jenom s půdou pod nohama vznikala hobojová sonáta – mohu-li to tak pateticky nazvat – zpěv mého skladatelského vzkříšení. Teprve po čase jsme zjistil, že ten motivek z metra je začátkem slavného hobojového sóla ze Smetanova Blaníku. A že mi pravděpodobně utkvěl v hlavě po některé z hodin na Konzervatoři. Díky mu! Pomohl. A protože jsem dlouho nepřišel na to, odkud je, rozvíjel jsem ho zcela svobodně bez závislosti na Smetanovi.
Hobojová sonáta neřeší žádná skladatelská zadání, jak tomu bylo u mnohých mých skladeb z minula. Šlo prostě o to napsat hudbu. Hudbu, která by dávala smysl, která by třeba i potěšila, která by držela nějaký jednotný výsledný dojem – a tím zde byla lyričnost. Je to málo? Nevím. V dané chvíli jsem bojoval o to, abych vůbec po vyprahlých letech napsal plochu o čtvrthodinové délce. K skladatelské etice samozřejmě patří hledat, vytvářet neobvyklé. Mnohokrát – ač mi to mnozí nepřiznali, protože „hledání hledali jinde“ – jsem se o to snažil. Měl jsem ale po letech pocit, že mnohé důležité mimohudební koncepce, které - jak jsem si myslel – měly být zachyceny, jsem posluchači znepřístupnil hledáním neobvyklého skladatelského řešení, které nebylo pro vyznění díla nutné. Ostatně nikdo mi nevymluví, že to věčné hledání neobvyklého, které mi tolikrát v životě předhazovali, bylo jednou z hlavních příčin toho, že o novou vážnou hudbu nikdo nestojí. Ono se totiž hledalo, hledalo, ale nenalézalo.
Ona léta krize, kdy mi mnozí lidé dávali najevo, že vůbec můžu být rád, že jsem zaměstnaný, kdy mi bylo dáváno najevo, že haldy mých kompozic trůnících doma v šuplíku nemají žádnou cenu, byla nakonec – i když v počátku velmi bolela - v mnohém očistná. Zvykl jsem si na autorskou izolaci a ta mne dovedla k pohledu, že není třeba se starat o to, co mé práci řeknou jiní. Je samozřejmě pár duší, o jejichž pochopení stojím. Je to nemnoho skladatelských kolegů, a pár interpretů, takových, kteří jsou hodni toho jména a nesou v sobě stále tu mladistvou touhu být dokonalý. V zásadě si ale od té doby píšu jak chci, zdaleka již tolik nepřikládám váhy různým módním větrům, ať jsou odkudkoliv. Věřím totiž, že pravá hodnota je jinde, než si to myslí ti, co potřebují být celebritami a než si to myslí ti, co musí prostřednictvím umění hlavně hromadit majetek.