|
Kvintetiáda pro dechové kvinteto (1974), 15´, CHF, rec.: Panton
Allegro risoluto – Intermezzo fantastico – Rondo semplice
Prem.: 31.3.1976, Rudolfinum, Dechové kvinteto 74
Dechové kvinteto patří do množiny skladeb, na kterých jsem po ukončení
studií plánovitě pracoval ve stanovené řadě od jednodušších ke
složitějším. Užil jsem zde některé prvky přicházející ze soudobé hudby ze
západoevropských zemí (2. věta), zároveň se však snažil pod vlivem
mistrovských děl minulosti o pevnější stavbu a o nekomponování
„zbytečných“ not.
Kvintetiáda byla mým vstupem na půdu Týdnů nové tvorby, byl to tedy vstup
mezi „dospělé“ skladatele. Při jejím provedení jsem si snad poprvé
hmatatelně uvědomil propast mezi světem soudobých skladatelů a mezi
posluchačskými zájmy. Provedení na Týdnu nové tvorby mělo být dle regulí
festivalu premiérou, hráči si však mohli premiérovaný kus zkušebně obehrát
někde mimo Prahu. A tak byla den před vlastní premiérou Kvintetiáda
zahrána na zámku v Dobříši pro místní kruh přátel hudby. Po koncertě na
Dobříši ke mně přišlo několik starších posluchačů a říkalo mi – ne
nepřátelsky, spíše omluvně: „Víte, pro nás je tohle moc složité, my téhle
moderně nerozumíme.“ Po následujím provedení v Praze odehrávajícím se před
„odborným“ publikem mi několik kolegů vytýkalo přílišnou jednoduchost a
nemodernost. Později jsme s kamarády ze skladatelské skupiny tomuto
problému říkali lidově „dědci z Dobříše“: Které to publikum je to pravé?
Je možné psát hudbu tak, aby byla přijímaná na obou typech pódií? Je ono
dobříšské publikum opravdu tak zanedbatelné, jak mnozí ve svém
„parnasismu“ (a taky snobismu) tvrdili? Vždyť jde o lidi, kteří mají obor
rádi, vyhledávají ho, mají své letité poslechové zkušenosti, jsou ochotni
dojít na koncert a platit za něj, ačkoliv mohou klidně doma pustit
televizi s detektivkou.
Hned můj prvý vstup mezi skladatele profesionály byl poznamenán oním
rozporem, který musí každý skladatel dnes řešit, pokud před ním nechce
zavírat oči a odít se do role proroka, jehož čas přijde až za léta. (On
totiž ten čas také nemusí přijít.)
Kvintetiáda zaznamenala po letech „druhý dech“, kdy ji hrály jiné soubory.
Kvinteto Academia s ní dokonce vyhrálo jakousi interpretační soutěž v
Japonsku. Odstranil jsem pro tyto příležitosti některé zbytečně zdlouhavé
přechody ve skladbě a některé harmonické postupy, které mě neuspokojovaly.
Myslím, že teď nabyla koncisnější podoby.
|
|