|
Symfonie pro varhany a orchestr c moll. (1973), 25´, mat.: ČHF,
rec.: Čro Praha 2Picc, 2Ci, 2Es, 2Cfg – 4, 3, 3, 1 – Timp. Batt 3, Arp.
– Org solo – Archi
Grave. Allegro con brio. Maestoso – Tranquilissimo. Allegro risoluto.
Coda. Maestoso
Prem.: 14.6.1974, Rudolfinum, Symf. orch. FOK,Jaroslava Potměšilová –
varhany,
dir.: Eduard Fischer
Touto skladbou jsem absolvoval AMU ve třídě Jiřího Pauera. Vznik skladby
byl poznamenán skutečností, že má předchozí práce na AMU – jednovětý
Violoncellový koncert, nebyla přijata nijak nadšeně. Po její premiéře
vyšla mírně opovržlivá kritika, profesor Jiří Dvořáček si mne tenkrát vzal
stranou a domlouval mi, že bych si měl po ukončení studií udělat sám znova
studijní „metodickou řadu“ a vytříbit si svou hudební řeč (hlavní námitky
na violoncellový koncert zněly v tom smyslu, že sahá do mnoha stylových
oblastí a tyto oblasti nejsou nějak přetaveny v jednotu). Kritiky mou mysl
hodně zaměstnávaly, přičemž jsem měl před sebou úkol napsat „absolventské
plátno“. Poměrně dlouho jsem nevěděl kudy do práce na absolventské
kompozici vstoupit. Jednou v létě 1973 jsme se s ženou vypravili do
Krčského lesa v Praze na procházku a tam v mi uvolněném odpoledni najednou
vytanula celá koncepce absolventské skladby: Bude to symfonie s
obligátními varhanami s formou: Velká sonátová věta s pomalou codou
(passacaglia), která bude téměř samostatnou větou. Druhá polovinu bude
tvořit obdobné dvouvětí, jenže naopak: Pomalá věta ve formě dlouhé
introdukce a opět sonátové allegro. Vše završí Coda celé skladby, pro
kterou jsem určil již několik let v hlavě uchovaný nápad inspirovaný
ranním zvoněním kostelů ve Výmaru. Výrazově měla symfonie kopírovat
osvědčený model „od krize ke světlu“. Takováto koncepční „osvícení“ občas
na autora přichází: měl jsem najednou pocit, že vidím skladbu celou před
sebou. I když pak dalo 5 měsíců práce vše zapsat do not, měl jsem po
předchozích pochybách najednou klid a v tichosti jsem doma na skladbě
pracoval bez větších potíží. A snad se mi podařilo i ty věci, které byly
vytýkány předchozí skladbě „ohlídat“. Při obhajobě mé absolventské práce
na katedře AMU jí Jiří Dvořáček loni mne kritizující symfonii upřímně
oceňoval právě s poukazem na to, jak jsem se dokázal poučit z
problematického Violoncellového koncertu. Mimochodem: Tu metodickou řadu
jsem pak skutečně po dokončení absolventské symfonie vytvořil. Blíže o ní
u těch skladeb, které jsou její součástí.
Zkoušky na absolventskou symfonii byly kromě získávání profesních
zkušeností také „učebnicí života“. Následující vzpomínky uvádím ne pro
naříkání, ale jako jisté poučení pro netrpělivé mladé studenty umění, jak
je mnohé vidím na Konzervatoři či AMU. Myslím, že se od doby těchto příhod
nic nezměnilo a pokud ano, tak spíše k horšímu.
Kromě mé symfonie byly na koncertě ještě hrány Symfonietta Vladimíra
Tichého a kompozice spolužáka z nižšího ročníku. Tento spolužák byl
příčinou velkého zdržení, neboť opomenul do své partitury a tím i do partů
uvést orientační čísla. Celá první zkouška pak byla vyplněna tím, že se
hrála jeho skladba od začátku a každou chvíli dirigent zastavil a řekl:
„tady si zapište číslo 1, tady číslo 2“ a tak dále. Jak to tak bývá,
nepozorní muzikanti vše ještě zdržovali, takže bylo často nutné se vracet
zpět, aby se vyjasnilo, kde že to číslo 1 či 2 atd. je. Celá jedna zkouška
tím pro mne a Vláďu Tichého odpadla, tím spíše, že ve spolužákově skladbě
kromě chybějících orientačních čísel byly také nějaké nejasnosti v zápise
u bicích a „komponovalo“ se na zkoušce: Zkuste to na rulák……ne, raději na
malý bubínek bez strun……zopakujte to přece jenom na ten rulák….. nebo, že
by bongo? Zkuste to…. Byla to muka. My zbylí dva, já a Vladimír Tichý,
začínající skladatelé chtiví v mladistvém rozletu s vidinou úžasné budoucí
umělecké kariéry své opusy předvést v nejlepším světle, jsme byli značně
rozladěni. Zvláště, když dirigent vyhlásil, že pro obtížnost skladby se
začne zítra opět onou skladbou bez čísel a s nejasnostmi v bicích a že
Tichého Symfonietta se zítra zkoušet vůbec nebude. Jeli jsme tenkrát s
Vláďou Tichým nešťastní do Zahradního města postěžovat si našemu učiteli
Jiřímu Pauerovi. Moc nás nepotěšil, celou záležitost v podstatě
bagatelizoval konstatováním, že skladatel nemá na 1. zkoušku chodit a více
se s tím nezabýval. Naše návštěva byla samozřejmě naivním činem
nezkušených zajíců, kteří nepochopili, že naši učitelé žijí v mnohočetných
společenských i osobních vztazích, a že angažovat se ve prospěch svého
žáka s poukazem na „hříchy“ žáka pedagogického kolegy může otevřít jistý
konflikt, který nemusí z pohledu většího časového úseku stát za to.
Návštěva u našeho pedagoga nás ovšem tehdy rozladila ještě více a zabráni
do ústního rozboru situace jsme s Vláďou Tichým došli pěšky ze Zahradního
města až na Václavské náměstí (odhaduji tak na 8 kilometrů). Myslím, že
tento den byl jedním z těch, v kterých se rodilo naše celoživotní
přátelství.
Pro řízení mého absolventského koncertu byl k Symf. orchestru FOK najmut
školou Eduard Fischer. My mladí jsme z něj byli nadšeni. Na schůzkách před
vlastními orchestrálními zkouškami prokázal, že naše partitury dokonale
ovládá, rozumí jim, a že jim hodlá dodat na koncertě vší vážnosti. Eduard
Fischer byl již prosazený umělec, jeho pověst nebyla vždy positivní: byl
známý svými konflikty s hráči, svým někdy netaktickým jednáním vůči
hudebníkům. Eduard Fischer toužil zakotvit v Praze (nevím jestli byl
tenkrát zaměstnán ještě ve Zlíně, nebo už v Žilině, každopádně, jeho
působiště bylo daleko od Prahy). Proto byl náš školní koncert pro
dirigenta příležitostí bojovat o angažmá v Praze. Na jedné straně se tedy
snažil ukázat své umění (to jsme samozřejmě vítali), na druhé však si také
„kupoval“ orchestr tím, že druhého dne vyhlásil zkrácení zkoušek o hodinu,
neboť právě probíhalo v televizi mistrovství světa ve fotbale, které chce
jistě každý shlédnout. To byla další rána naším představám o nejpečlivější
přípravě na náš koncert.
Výbušná povaha dirigentova se také nakonec projevila. V mé partituře bylo
na vrcholu 1. věty sólo na velký buben, kde bylo přesně vypsané (podle mne
velmi srozumitelně – jde tak o látku 2. poloviny 1. ročníku intonace na
konzervatoři) rytmické zpomalování. Hráč postavený k bubnu však neuměl
part zahrát a dirigent ho před celým orchestrem „honil“, což je velmi
neoblíbená forma zkoušení. Napětí rostlo, E.Fischer nakonec otráveně v
bezmoci nad neuměním hráče vyhlásil přestávku. Zmiňovaný hráč od velkého
bubnu cosi porovnával v partech a pak běžel za dirigentem a něco mu
šuškal. E.Fischer se na to otočil k rozcházejícím hráčům a ironickým,
zvýšeným hlasem pravil: „Mám vám říct, že pan K. není blb, ale má chybu v
partu.“ Jistě si dovedete představit, že tímto bubeníka neuspokojil.
Bubeník se naopak chtěl za odcházejícím dirigentem rozeběhnout a křičel:
„Já mu dám do držky!“ Spoluhráči naštěstí rozzuřeného hráče zadrželi a k
žádné insultaci nedošlo. Pro doplnění: v partu žádná chyba nebyla a ani na
premiéře se sólo nepovedlo. A jak to tak bývá – neboť soudobá hudba je
přece divná – vše bylo přičteno na vrub autora.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Koncert proběhl bez závad a vše, co mělo
být tlumočeno posluchačům z pódia, tu skutečně přeskočilo. Naše nervozita
během zkoušek byla dána především naší nezkušeností: FOK byl profesionální
orchestr, který i přes kratší zkouškový čas, částečně proplincaný
zbytečně, uměl hudbu, kterou jsme napsali, bezpečně nacvičit a provést na
koncertě. I když: Možná, že kdyby se zkoušelo intenzivněji, vše mohlo
proběhnout ještě přesvědčivěji.
Symfonie se hrála poměrně zanedlouho po premiéře ještě jednou na akci
nazvané Talentinum v tehdejším Gottwaldově. Tentokrát hrála má žena
(premiéru hrála místo mé právě porodivší ženy velmi dobře Jaroslava
Potměšilová). Na ne zas tak velký sál byla tato má symfonie dost sytě
instrumentována.
Co dnes k této skladbě říct? Budu ješitný, když prohlásím, že ukazuje to,
co se podle mého názoru má od absolventa oboru kompozice chtít? Prvotní
invenci, její smysluplné rozvíjení, stavbu s nějakým záměrem, nemluvě o
profesionálních základech (napsat vše tak, aby provedení nečinilo větší
potíže, tj. správně nainstrumentovat a správně zapsat). Toto je ideál,
který platil pro učedníky kompozice celá staletí. Samozřejmě, že mám k
této své hudbě již odstup a mnohé mi na ní vadí: šev mezi hlavním a
vedlejším tématem v 1. větě, nepřesvědčivá plocha před závěrečnou codou
(ne zcela úspěšně přepracovaná pro provedení na Talentinu), trochu
schematické provedení v obou větách. Přesto si myslím, že kdyby někdo
přišel na nápad symfonii uvést, nemusel bych se zcela stydět. Je to ale
jistě má autorská ješitnost.
|
|