Symfonie pro varhany a orchestr c moll. (1973), 25´, mat.: ČHF, rec.: Čro Praha

2Picc, 2Ci, 2Es, 2Cfg – 4, 3, 3, 1 – Timp. Batt 3, Arp. – Org solo – Archi
Grave. Allegro con brio. Maestoso – Tranquilissimo. Allegro risoluto. Coda. Maestoso
Prem.: 14.6.1974, Rudolfinum, Symf. orch. FOK,Jaroslava Potměšilová – varhany,
dir.: Eduard Fischer
Touto skladbou jsem absolvoval AMU ve třídě Jiřího Pauera. Vznik skladby byl poznamenán skutečností, že má předchozí práce na AMU – jednovětý Violoncellový koncert, nebyla přijata nijak nadšeně. Po její premiéře vyšla mírně opovržlivá kritika, profesor Jiří Dvořáček si mne tenkrát vzal stranou a domlouval mi, že bych si měl po ukončení studií udělat sám znova studijní „metodickou řadu“ a vytříbit si svou hudební řeč (hlavní námitky na violoncellový koncert zněly v tom smyslu, že sahá do mnoha stylových oblastí a tyto oblasti nejsou nějak přetaveny v jednotu). Kritiky mou mysl hodně zaměstnávaly, přičemž jsem měl před sebou úkol napsat „absolventské plátno“. Poměrně dlouho jsem nevěděl kudy do práce na absolventské kompozici vstoupit. Jednou v létě 1973 jsme se s ženou vypravili do Krčského lesa v Praze na procházku a tam v mi uvolněném odpoledni najednou vytanula celá koncepce absolventské skladby: Bude to symfonie s obligátními varhanami s formou: Velká sonátová věta s pomalou codou (passacaglia), která bude téměř samostatnou větou. Druhá polovinu bude tvořit obdobné dvouvětí, jenže naopak: Pomalá věta ve formě dlouhé introdukce a opět sonátové allegro. Vše završí Coda celé skladby, pro kterou jsem určil již několik let v hlavě uchovaný nápad inspirovaný ranním zvoněním kostelů ve Výmaru. Výrazově měla symfonie kopírovat osvědčený model „od krize ke světlu“. Takováto koncepční „osvícení“ občas na autora přichází: měl jsem najednou pocit, že vidím skladbu celou před sebou. I když pak dalo 5 měsíců práce vše zapsat do not, měl jsem po předchozích pochybách najednou klid a v tichosti jsem doma na skladbě pracoval bez větších potíží. A snad se mi podařilo i ty věci, které byly vytýkány předchozí skladbě „ohlídat“. Při obhajobě mé absolventské práce na katedře AMU jí Jiří Dvořáček loni mne kritizující symfonii upřímně oceňoval právě s poukazem na to, jak jsem se dokázal poučit z problematického Violoncellového koncertu. Mimochodem: Tu metodickou řadu jsem pak skutečně po dokončení absolventské symfonie vytvořil. Blíže o ní u těch skladeb, které jsou její součástí.
Zkoušky na absolventskou symfonii byly kromě získávání profesních zkušeností také „učebnicí života“. Následující vzpomínky uvádím ne pro naříkání, ale jako jisté poučení pro netrpělivé mladé studenty umění, jak je mnohé vidím na Konzervatoři či AMU. Myslím, že se od doby těchto příhod nic nezměnilo a pokud ano, tak spíše k horšímu.
Kromě mé symfonie byly na koncertě ještě hrány Symfonietta Vladimíra Tichého a kompozice spolužáka z nižšího ročníku. Tento spolužák byl příčinou velkého zdržení, neboť opomenul do své partitury a tím i do partů uvést orientační čísla. Celá první zkouška pak byla vyplněna tím, že se hrála jeho skladba od začátku a každou chvíli dirigent zastavil a řekl: „tady si zapište číslo 1, tady číslo 2“ a tak dále. Jak to tak bývá, nepozorní muzikanti vše ještě zdržovali, takže bylo často nutné se vracet zpět, aby se vyjasnilo, kde že to číslo 1 či 2 atd. je. Celá jedna zkouška tím pro mne a Vláďu Tichého odpadla, tím spíše, že ve spolužákově skladbě kromě chybějících orientačních čísel byly také nějaké nejasnosti v zápise u bicích a „komponovalo“ se na zkoušce: Zkuste to na rulák……ne, raději na malý bubínek bez strun……zopakujte to přece jenom na ten rulák….. nebo, že by bongo? Zkuste to…. Byla to muka. My zbylí dva, já a Vladimír Tichý, začínající skladatelé chtiví v mladistvém rozletu s vidinou úžasné budoucí umělecké kariéry své opusy předvést v nejlepším světle, jsme byli značně rozladěni. Zvláště, když dirigent vyhlásil, že pro obtížnost skladby se začne zítra opět onou skladbou bez čísel a s nejasnostmi v bicích a že Tichého Symfonietta se zítra zkoušet vůbec nebude. Jeli jsme tenkrát s Vláďou Tichým nešťastní do Zahradního města postěžovat si našemu učiteli Jiřímu Pauerovi. Moc nás nepotěšil, celou záležitost v podstatě bagatelizoval konstatováním, že skladatel nemá na 1. zkoušku chodit a více se s tím nezabýval. Naše návštěva byla samozřejmě naivním činem nezkušených zajíců, kteří nepochopili, že naši učitelé žijí v mnohočetných společenských i osobních vztazích, a že angažovat se ve prospěch svého žáka s poukazem na „hříchy“ žáka pedagogického kolegy může otevřít jistý konflikt, který nemusí z pohledu většího časového úseku stát za to. Návštěva u našeho pedagoga nás ovšem tehdy rozladila ještě více a zabráni do ústního rozboru situace jsme s Vláďou Tichým došli pěšky ze Zahradního města až na Václavské náměstí (odhaduji tak na 8 kilometrů). Myslím, že tento den byl jedním z těch, v kterých se rodilo naše celoživotní přátelství.
Pro řízení mého absolventského koncertu byl k Symf. orchestru FOK najmut školou Eduard Fischer. My mladí jsme z něj byli nadšeni. Na schůzkách před vlastními orchestrálními zkouškami prokázal, že naše partitury dokonale ovládá, rozumí jim, a že jim hodlá dodat na koncertě vší vážnosti. Eduard Fischer byl již prosazený umělec, jeho pověst nebyla vždy positivní: byl známý svými konflikty s hráči, svým někdy netaktickým jednáním vůči hudebníkům. Eduard Fischer toužil zakotvit v Praze (nevím jestli byl tenkrát zaměstnán ještě ve Zlíně, nebo už v Žilině, každopádně, jeho působiště bylo daleko od Prahy). Proto byl náš školní koncert pro dirigenta příležitostí bojovat o angažmá v Praze. Na jedné straně se tedy snažil ukázat své umění (to jsme samozřejmě vítali), na druhé však si také „kupoval“ orchestr tím, že druhého dne vyhlásil zkrácení zkoušek o hodinu, neboť právě probíhalo v televizi mistrovství světa ve fotbale, které chce jistě každý shlédnout. To byla další rána naším představám o nejpečlivější přípravě na náš koncert.
Výbušná povaha dirigentova se také nakonec projevila. V mé partituře bylo na vrcholu 1. věty sólo na velký buben, kde bylo přesně vypsané (podle mne velmi srozumitelně – jde tak o látku 2. poloviny 1. ročníku intonace na konzervatoři) rytmické zpomalování. Hráč postavený k bubnu však neuměl part zahrát a dirigent ho před celým orchestrem „honil“, což je velmi neoblíbená forma zkoušení. Napětí rostlo, E.Fischer nakonec otráveně v bezmoci nad neuměním hráče vyhlásil přestávku. Zmiňovaný hráč od velkého bubnu cosi porovnával v partech a pak běžel za dirigentem a něco mu šuškal. E.Fischer se na to otočil k rozcházejícím hráčům a ironickým, zvýšeným hlasem pravil: „Mám vám říct, že pan K. není blb, ale má chybu v partu.“ Jistě si dovedete představit, že tímto bubeníka neuspokojil. Bubeník se naopak chtěl za odcházejícím dirigentem rozeběhnout a křičel: „Já mu dám do držky!“ Spoluhráči naštěstí rozzuřeného hráče zadrželi a k žádné insultaci nedošlo. Pro doplnění: v partu žádná chyba nebyla a ani na premiéře se sólo nepovedlo. A jak to tak bývá – neboť soudobá hudba je přece divná – vše bylo přičteno na vrub autora.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Koncert proběhl bez závad a vše, co mělo být tlumočeno posluchačům z pódia, tu skutečně přeskočilo. Naše nervozita během zkoušek byla dána především naší nezkušeností: FOK byl profesionální orchestr, který i přes kratší zkouškový čas, částečně proplincaný zbytečně, uměl hudbu, kterou jsme napsali, bezpečně nacvičit a provést na koncertě. I když: Možná, že kdyby se zkoušelo intenzivněji, vše mohlo proběhnout ještě přesvědčivěji.
Symfonie se hrála poměrně zanedlouho po premiéře ještě jednou na akci nazvané Talentinum v tehdejším Gottwaldově. Tentokrát hrála má žena (premiéru hrála místo mé právě porodivší ženy velmi dobře Jaroslava Potměšilová). Na ne zas tak velký sál byla tato má symfonie dost sytě instrumentována.
Co dnes k této skladbě říct? Budu ješitný, když prohlásím, že ukazuje to, co se podle mého názoru má od absolventa oboru kompozice chtít? Prvotní invenci, její smysluplné rozvíjení, stavbu s nějakým záměrem, nemluvě o profesionálních základech (napsat vše tak, aby provedení nečinilo větší potíže, tj. správně nainstrumentovat a správně zapsat). Toto je ideál, který platil pro učedníky kompozice celá staletí. Samozřejmě, že mám k této své hudbě již odstup a mnohé mi na ní vadí: šev mezi hlavním a vedlejším tématem v 1. větě, nepřesvědčivá plocha před závěrečnou codou (ne zcela úspěšně přepracovaná pro provedení na Talentinu), trochu schematické provedení v obou větách. Přesto si myslím, že kdyby někdo přišel na nápad symfonii uvést, nemusel bych se zcela stydět. Je to ale jistě má autorská ješitnost.