|
Symfonie D dur (1984), 27´, mat.: autor, rec.: Panton
2(Picc), 2, 2, 2 – 2, 2, 0, 0 – Timp (Tam.tam ad.lib) – Archi
Adagio. Allegro amabile – Scherzo.Allegro – Adagio molto – Allegro con
brio
Prem.: 22.10.1985, Rudolfinum, Pražský komorní orchestr bez dirigenta, um.
ved. Oldřich Vlček
Ačkoliv již dlouhá léta tvrdím, že největšími génii v oboru hudební
kompozice jsou pro mne J.S.Bach a W.A.Mozart, dřímá ve mně z určitého
hlediska ideál jiný, ideál skladatelů s velkými koncepcemi, umělců se
snahou obejmout a popsat celý svět. Je to ideál beethovenovský,
mahlerovský, šostakovičovský, balzakovský, dostojevovský, goyovský…K
takovému ideálu už směřovala má absolventská symfonie, bezpochyby pak jím
byla ovlivněna koncepce Symfonie Es dur. Symfonie Es dur konstatovala v
mimohudebně-obsahové rovině neradostný stav světa, byla vyjádřením mého
zklamání z toho, co vše jsem do té doby o lidské povaze, o kumštýřích, o
společnosti, v které jsem žil, poznal. Hypotetický, optimistický závěr byl
úmyslně ke skladbě jaksi navěšen navíc, jako představa snad lepší
budoucnosti.
Jak té k lepší budoucnosti dojít, o tom měly být další symfonie. Po
dokončení, a hlavně po premiéře přepracované verse Symfonie Es dur jsem
pomalu začal v hlavě osnovat další „velké“ koncepce, koncepce pokračování
pomyslného cyklu symfonií.
Nejbližším článkem měla být komornější symfonie, která by zpytovala své
vlastní možnosti v procesu hledání lepšího světa. Než ovšem k tomu mohlo
dojít, usmyslel jsem si znovu vytvořit „metodickou“ řadu malých,
komorních, kompozičně instruktivních skladeb. Metodická řada měla sloužit
dvěma cílům: Jednak mě měla naučit myslet kompozičně lapidárněji,
přímočařeji a jednodušeji. Mé dosavadní skladby ovlivněné snahou provést
syntézu „klasického“ myšlení s poznatky získanými ze studia nejnovější
hudby - takzvané „musica nova“, mne totiž neuspokojovaly svou zbytečnou
složitostí a posluchačskou nečitelností. Což neznamenalo, že bych zcela
zavrhoval onen ideál syntézy, jen jsem ho chtěl realizovat zcela
srozumitelně, a také z určitého pohledu obezřetelněji - ne za každou cenu.
Bylo to mé nejhlubší autorské cítění, podporované i prvými signály
estetiky postmoderny, kdy se kácel model lineárního výkladu světa, a tím i
umění v zdánlivé logické a nezpochybnitelné vývojové lince. Nebylo ostatně
možné přehlédnout tendence některých do nedávna přísně takzvaně
avantgardních umělců takzvaně se otočit zpět. Změna hudebního myšlení k
jednoduššímu také znamenala hledání nových vlastních „konstant“, prvků, o
které bude opřena má hudební výpověď. Ač to vypadá jednoduše, dalo mi dost
práce odnaučit své kompoziční myšlení složitostem, kterými třeba oplývá 4.
smyčcový kvartet. Jednoduché mi v prvých fázích tohoto procesu
připadávávalo primitivní, což ovšem bylo z jiného pohledu správné, neboť
bylo zapotřebí mezi jednoduchými použitými prvky hudební řeči hledat jen
ty silně působící.
Proto jsem souběžně s abstraktními přípravnými pracemi při hledání
koncepcí symfonií zamýšleného cyklu prakticky komponoval malé kousky:
preludia pro sólovou flétnu, duo pro housle a violoncello, písňový cyklus
na lidové texty, houslovou sonátu. Součástí přípravy nové velké
orchestrální skladby měla být také jednovětá symfonická skladba, kteroužto
se stala předehra Karneval světa. Po vytvoření těchto kompozic patřících v
mém vědomí k nové „metodické řade“ jsem se cítil dost ustálený v novém
myšlení, že jsem se mohl pustit do vytvoření dalšího dílu zamýšleného
cyklu symfonií.
Po celý rok 1984 jsem nepsal nic jiného, než opět, jako tomu bylo u
symfonie předchozí, krok za krokem, velmi obezřetelně, novou symfonii. Byl
jsem tehdy zaměstnán na Svazu skladatelů, kde se odehrával hlavní provoz
odpoledne, mohl jsem proto každé dopoledne nerušeně pracovat. V duchu
zamýšlené myšlenky zkoumání sebe sama a svých možností přispět k „nápravě“
světa byla psána pro komorní orchestr.
1. věta začíná velkou introdukcí, která připomene „výsledek“ minulé
Symfonie Es dur. Nešťastný výkřik trubek, vypjaté lesní rohy, posléze
fagotová sóla bez energie říkají: Takhle ne, co s tím budeme dělat?
Aleatorická plocha s prvky zvukomalby ptačího zpěvu nás převádí k prvnímu
programovému obrazu – 1. věta je pastorale. V duchu romantických útěků
hledáme útěchu v přírodě. Hudba je jednoduchá, obdobně, jako v
Beethovenově Pastorální symfonii. Kvintové prodlevy, homofonní sazba,
komorní instrumentace. Neodolal jsem hříčce, které neodolala řada
slavnějších skladatelských předchůdců: provedení 1. věty je v první
polovině zvukomalbou bouřky. Druhá polovina ovšem přináší odlišný svět –
mírně ironický pochod má znázornit lidské „ovládání“ přírody, které jí ve
svém důsledku ničí. Proto také na konci vygradovaného pochodu nastupuje
vstupní trubkový výkřik následovaný rezignovanou codou. V druhé polovině
20. století již nebylo možné od společenských problémů utéci do přírody,
jako tomu bylo u romantiků 19. století. Civilizace tě dostihne všude.
2. věta (kterou jsem mimochodem na rozdíl od ostatních vět pozvolně
„kutaných“ napsal za jediné dopoledne 1.května 84 – zatímco lid povinně
juchal na tehdy více méně povinných prvomájových průvodech, já doma slavil
Svátek práce skutečnou prací) nás vnese do jiného světa. Možná právě až
symbolicky jsem tuhle větu psal onoho 1. května, který se často stylizoval
do lidového svátku. „Jdi mezi lid, tam najdeš prosté radosti“ prý napsal
Petr Iljič Čajkovskij jako komentář k finále své 4. symfonie. Ze svých
nabývaných životních zkušeností jsem nemohl adorovat lid za jeho prostá
potěšení. Nejen, že většině mých spoluobčanů byly vzdáleny nějaké vyšší
hodnoty, nevyhledávali je a nepotřebovali je, oni je často ještě z pro mne
nepochopitelné zlovůle ironizovali a kdyby bylo na nich, mnozí by je
zakázali jako něco zbytečně vytvářeného a zbytečně financovaného..
Synonymem takovýchto životních postojů k hlubokému umění, k velké vědě, k
opravdovému hledání smyslu života, atd. mi byla pozlátková pop-music.
Především ta její část, která patřila k hlavní oficiální linii tehdejší
politiky. Ve snaze jí nějak kategorizovat pro ní byl dokonce vymyšlen
„vědecký“ termín: Střední proud. Autoři této hudby (v drtivé většině
nevědoucí, co lze o hudbě ještě vědět), její společensky neobyčejně vlivní
interpreti - pravé celebrity národa (nejčastěji s minimální hudební
gramotností), všichni další manažeři, agenti, kteří se na tomto
showbussinesu velice dobře přiživovali, ti všichni – navíc všemi možnými
způsoby provázáni s tehdejší politickou elitou - určovali laťku hodnot,
kterou žil průměrný občan. Svými produkty umně a promyšleně zaplavovali
všechna média a tím dosahovali u většinou nikterak nepřemýšlejícího davu
velkého vlivu. Vím, že je to nepěkné takto to ostře formulovat, mnozí
jedinci na zmiňovaném showbussinesu se podílející nebyli a nejsou zlými
lidmi. Jsou ale tak omráčeni svou slávou, svými výdělky, že mají pocit
dokonalosti své práce a ani ve snu je nenapadne, že někde vedle, v
podstatě ve skrytu, může existovat umění mnohem poctivější a hlubší, umění
nekalkulující prvoplánově s výdělkem, umění vytvářené z potřeby nutnosti
sdělovat nějakou myšlenku.
2. věta Symfonie D dur je tedy ironickým, šklebivým scherzem užívajícím
některé intonační melodické prvky z dobové pop-music. Tento prvek, zde v
mé tvorbě poprvé užitý, jsem od té doby poměrně často do svých kompozic
vkládal, a to vždy se stejným mimohudebním významem. Závěr 2. věty
Symfonie D dur přinese opět, tentokrát v lesních rozích, onen vstupní
výkřik. „Takto ne!“ Při hledání cesty, jak vylepšit svět, se z mého
pohledu intelektuála dost těžko lze opřít o Čajkovského „prosté radosti
lidu“.
3. věta hledá jinde odpověď na základní otázku symfonie. Jde o vrcholně
romantický pohled: vše zachrání láska. Nekonečná melodie všech houslí
doprovázená pravidelnými portamentovými „skoky“ dřevěných nástrojů a
klidným legatovým basem se snaží vyjádřit sílu onoho božského citu.
Nakonec ale i ona nemá přes zářivý vrchol onu potřebnou sílu. V závěru
věty se melodie až punktualisticky rozpadá na jednotlivé segmenty a sólová
viola smutně notuje vstupní trubkový výkřik.
Jak tedy zodpovědět problém, co dělat, aby svět nebyl takový, jaký jsem ho
shledával? Tenkrát - bylo mi něco přes třicet - byl jsem plný energie,
jsem měl pocit, že řešení je snadné: je třeba se sám snažit, sám přispět
svou činností, činností uvážlivou a zaměřenou. Pak není možné, aby se dílo
nezdařilo. Samozřejmě jsem si nemyslel, že bych sám mohl „otočit“
dějinami. Věděl jsem, že k tomu potřebuji další lidi, další jedince
obdobného duchovního zaměření. O tom měla být další – třetí – symfonie ze
zamýšleného cyklu. O osobním nasazení ve věcech společenských je finální
stále vpřed běžící allegro plné energie. Zcela smírné uvedení vstupního
trubkového výkřiku ve flétnách jakoby dává tomto řešení zapravdu.
Symfonii jsem psal v rámci objednávek Českého hudebního fondu k Roku České
hudby v roce 84. Na vznik skladby neměla tato skutečnost žádný vliv,
napsal bych jí tak jako tak. Výhodou této objednávky kromě finančního
zajištění autora bylo, že Hudební fond rovněž zorganizoval první provedení
skladby. Odehrálo se na abonentním koncertě Pražského komorního orchestru
bez dirigenta na podzim 1985 v pražském Rudolfinu. Skladba byla přijata
příznivě, později byla natočena na gramofonovou desku. Symfonie byla také
hrána ve švýcarském Zurychu. Na jednu z repris jsem z podnětu dirigenta
Jiřího Maláta napsal kratší závěr. Pravdou je, že Symfonie D dur přes svou
komornost je formálně rozlehlá, a že zpomalení tempa před úplným závěrem
může působit už posluchačsky únavně. Nicméně výborné provedení v listopadu
2003 v Rudolfinu za řízení Petera Vrábela mne vnitřně přesvědčilo o tom,
že mám skladbu nechat v původní koncepci.
Noty ke stažení
|
|