Symfonie D dur (1984), 27´, mat.: autor, rec.: Panton
2(Picc), 2, 2, 2 – 2, 2, 0, 0 – Timp (Tam.tam ad.lib) – Archi
Adagio. Allegro amabile – Scherzo.Allegro – Adagio molto – Allegro con brio
Prem.: 22.10.1985, Rudolfinum, Pražský komorní orchestr bez dirigenta, um. ved. Oldřich Vlček
Ačkoliv již dlouhá léta tvrdím, že největšími génii v oboru hudební kompozice jsou pro mne J.S.Bach a W.A.Mozart, dřímá ve mně z určitého hlediska ideál jiný, ideál skladatelů s velkými koncepcemi, umělců se snahou obejmout a popsat celý svět. Je to ideál beethovenovský, mahlerovský, šostakovičovský, balzakovský, dostojevovský, goyovský…K takovému ideálu už směřovala má absolventská symfonie, bezpochyby pak jím byla ovlivněna koncepce Symfonie Es dur. Symfonie Es dur konstatovala v mimohudebně-obsahové rovině neradostný stav světa, byla vyjádřením mého zklamání z toho, co vše jsem do té doby o lidské povaze, o kumštýřích, o společnosti, v které jsem žil, poznal. Hypotetický, optimistický závěr byl úmyslně ke skladbě jaksi navěšen navíc, jako představa snad lepší budoucnosti.
Jak té k lepší budoucnosti dojít, o tom měly být další symfonie. Po dokončení, a hlavně po premiéře přepracované verse Symfonie Es dur jsem pomalu začal v hlavě osnovat další „velké“ koncepce, koncepce pokračování pomyslného cyklu symfonií.
Nejbližším článkem měla být komornější symfonie, která by zpytovala své vlastní možnosti v procesu hledání lepšího světa. Než ovšem k tomu mohlo dojít, usmyslel jsem si znovu vytvořit „metodickou“ řadu malých, komorních, kompozičně instruktivních skladeb. Metodická řada měla sloužit dvěma cílům: Jednak mě měla naučit myslet kompozičně lapidárněji, přímočařeji a jednodušeji. Mé dosavadní skladby ovlivněné snahou provést syntézu „klasického“ myšlení s poznatky získanými ze studia nejnovější hudby - takzvané „musica nova“, mne totiž neuspokojovaly svou zbytečnou složitostí a posluchačskou nečitelností. Což neznamenalo, že bych zcela zavrhoval onen ideál syntézy, jen jsem ho chtěl realizovat zcela srozumitelně, a také z určitého pohledu obezřetelněji - ne za každou cenu. Bylo to mé nejhlubší autorské cítění, podporované i prvými signály estetiky postmoderny, kdy se kácel model lineárního výkladu světa, a tím i umění v zdánlivé logické a nezpochybnitelné vývojové lince. Nebylo ostatně možné přehlédnout tendence některých do nedávna přísně takzvaně avantgardních umělců takzvaně se otočit zpět. Změna hudebního myšlení k jednoduššímu také znamenala hledání nových vlastních „konstant“, prvků, o které bude opřena má hudební výpověď. Ač to vypadá jednoduše, dalo mi dost práce odnaučit své kompoziční myšlení složitostem, kterými třeba oplývá 4. smyčcový kvartet. Jednoduché mi v prvých fázích tohoto procesu připadávávalo primitivní, což ovšem bylo z jiného pohledu správné, neboť bylo zapotřebí mezi jednoduchými použitými prvky hudební řeči hledat jen ty silně působící.
Proto jsem souběžně s abstraktními přípravnými pracemi při hledání koncepcí symfonií zamýšleného cyklu prakticky komponoval malé kousky: preludia pro sólovou flétnu, duo pro housle a violoncello, písňový cyklus na lidové texty, houslovou sonátu. Součástí přípravy nové velké orchestrální skladby měla být také jednovětá symfonická skladba, kteroužto se stala předehra Karneval světa. Po vytvoření těchto kompozic patřících v mém vědomí k nové „metodické řade“ jsem se cítil dost ustálený v novém myšlení, že jsem se mohl pustit do vytvoření dalšího dílu zamýšleného cyklu symfonií.
Po celý rok 1984 jsem nepsal nic jiného, než opět, jako tomu bylo u symfonie předchozí, krok za krokem, velmi obezřetelně, novou symfonii. Byl jsem tehdy zaměstnán na Svazu skladatelů, kde se odehrával hlavní provoz odpoledne, mohl jsem proto každé dopoledne nerušeně pracovat. V duchu zamýšlené myšlenky zkoumání sebe sama a svých možností přispět k „nápravě“ světa byla psána pro komorní orchestr.
1. věta začíná velkou introdukcí, která připomene „výsledek“ minulé Symfonie Es dur. Nešťastný výkřik trubek, vypjaté lesní rohy, posléze fagotová sóla bez energie říkají: Takhle ne, co s tím budeme dělat? Aleatorická plocha s prvky zvukomalby ptačího zpěvu nás převádí k prvnímu programovému obrazu – 1. věta je pastorale. V duchu romantických útěků hledáme útěchu v přírodě. Hudba je jednoduchá, obdobně, jako v Beethovenově Pastorální symfonii. Kvintové prodlevy, homofonní sazba, komorní instrumentace. Neodolal jsem hříčce, které neodolala řada slavnějších skladatelských předchůdců: provedení 1. věty je v první polovině zvukomalbou bouřky. Druhá polovina ovšem přináší odlišný svět – mírně ironický pochod má znázornit lidské „ovládání“ přírody, které jí ve svém důsledku ničí. Proto také na konci vygradovaného pochodu nastupuje vstupní trubkový výkřik následovaný rezignovanou codou. V druhé polovině 20. století již nebylo možné od společenských problémů utéci do přírody, jako tomu bylo u romantiků 19. století. Civilizace tě dostihne všude.
2. věta (kterou jsem mimochodem na rozdíl od ostatních vět pozvolně „kutaných“ napsal za jediné dopoledne 1.května 84 – zatímco lid povinně juchal na tehdy více méně povinných prvomájových průvodech, já doma slavil Svátek práce skutečnou prací) nás vnese do jiného světa. Možná právě až symbolicky jsem tuhle větu psal onoho 1. května, který se často stylizoval do lidového svátku. „Jdi mezi lid, tam najdeš prosté radosti“ prý napsal Petr Iljič Čajkovskij jako komentář k finále své 4. symfonie. Ze svých nabývaných životních zkušeností jsem nemohl adorovat lid za jeho prostá potěšení. Nejen, že většině mých spoluobčanů byly vzdáleny nějaké vyšší hodnoty, nevyhledávali je a nepotřebovali je, oni je často ještě z pro mne nepochopitelné zlovůle ironizovali a kdyby bylo na nich, mnozí by je zakázali jako něco zbytečně vytvářeného a zbytečně financovaného.. Synonymem takovýchto životních postojů k hlubokému umění, k velké vědě, k opravdovému hledání smyslu života, atd. mi byla pozlátková pop-music. Především ta její část, která patřila k hlavní oficiální linii tehdejší politiky. Ve snaze jí nějak kategorizovat pro ní byl dokonce vymyšlen „vědecký“ termín: Střední proud. Autoři této hudby (v drtivé většině nevědoucí, co lze o hudbě ještě vědět), její společensky neobyčejně vlivní interpreti - pravé celebrity národa (nejčastěji s minimální hudební gramotností), všichni další manažeři, agenti, kteří se na tomto showbussinesu velice dobře přiživovali, ti všichni – navíc všemi možnými způsoby provázáni s tehdejší politickou elitou - určovali laťku hodnot, kterou žil průměrný občan. Svými produkty umně a promyšleně zaplavovali všechna média a tím dosahovali u většinou nikterak nepřemýšlejícího davu velkého vlivu. Vím, že je to nepěkné takto to ostře formulovat, mnozí jedinci na zmiňovaném showbussinesu se podílející nebyli a nejsou zlými lidmi. Jsou ale tak omráčeni svou slávou, svými výdělky, že mají pocit dokonalosti své práce a ani ve snu je nenapadne, že někde vedle, v podstatě ve skrytu, může existovat umění mnohem poctivější a hlubší, umění nekalkulující prvoplánově s výdělkem, umění vytvářené z potřeby nutnosti sdělovat nějakou myšlenku.
2. věta Symfonie D dur je tedy ironickým, šklebivým scherzem užívajícím některé intonační melodické prvky z dobové pop-music. Tento prvek, zde v mé tvorbě poprvé užitý, jsem od té doby poměrně často do svých kompozic vkládal, a to vždy se stejným mimohudebním významem. Závěr 2. věty Symfonie D dur přinese opět, tentokrát v lesních rozích, onen vstupní výkřik. „Takto ne!“ Při hledání cesty, jak vylepšit svět, se z mého pohledu intelektuála dost těžko lze opřít o Čajkovského „prosté radosti lidu“.
3. věta hledá jinde odpověď na základní otázku symfonie. Jde o vrcholně romantický pohled: vše zachrání láska. Nekonečná melodie všech houslí doprovázená pravidelnými portamentovými „skoky“ dřevěných nástrojů a klidným legatovým basem se snaží vyjádřit sílu onoho božského citu. Nakonec ale i ona nemá přes zářivý vrchol onu potřebnou sílu. V závěru věty se melodie až punktualisticky rozpadá na jednotlivé segmenty a sólová viola smutně notuje vstupní trubkový výkřik.
Jak tedy zodpovědět problém, co dělat, aby svět nebyl takový, jaký jsem ho shledával? Tenkrát - bylo mi něco přes třicet - byl jsem plný energie, jsem měl pocit, že řešení je snadné: je třeba se sám snažit, sám přispět svou činností, činností uvážlivou a zaměřenou. Pak není možné, aby se dílo nezdařilo. Samozřejmě jsem si nemyslel, že bych sám mohl „otočit“ dějinami. Věděl jsem, že k tomu potřebuji další lidi, další jedince obdobného duchovního zaměření. O tom měla být další – třetí – symfonie ze zamýšleného cyklu. O osobním nasazení ve věcech společenských je finální stále vpřed běžící allegro plné energie. Zcela smírné uvedení vstupního trubkového výkřiku ve flétnách jakoby dává tomto řešení zapravdu.
Symfonii jsem psal v rámci objednávek Českého hudebního fondu k Roku České hudby v roce 84. Na vznik skladby neměla tato skutečnost žádný vliv, napsal bych jí tak jako tak. Výhodou této objednávky kromě finančního zajištění autora bylo, že Hudební fond rovněž zorganizoval první provedení skladby. Odehrálo se na abonentním koncertě Pražského komorního orchestru bez dirigenta na podzim 1985 v pražském Rudolfinu. Skladba byla přijata příznivě, později byla natočena na gramofonovou desku. Symfonie byla také hrána ve švýcarském Zurychu. Na jednu z repris jsem z podnětu dirigenta Jiřího Maláta napsal kratší závěr. Pravdou je, že Symfonie D dur přes svou komornost je formálně rozlehlá, a že zpomalení tempa před úplným závěrem může působit už posluchačsky únavně. Nicméně výborné provedení v listopadu 2003 v Rudolfinu za řízení Petera Vrábela mne vnitřně přesvědčilo o tom, že mám skladbu nechat v původní koncepci.
 

Noty ke stažení