Pocta Bachovi. Suite (1971), 18´, mat.: ČHF, rec.:CRo Plzeň
3(picc.), 2, 0, 2 – 0, 3, 0, 0, – Timp. – Archi
Sinfonia – Siciliano – Bourée – Recitativo ed aria – Fuga noc corale
Prem.:7.6.1972, Rudolfinum, Symf. orch. FOK,dir.: Ladislav Slovák
Pokud bych se někdy odhodlal k opusování svých skladeb, byla by Pocta Bachovi můj opus 1. Do té doby jsem napsal spousty hudby, dobře tak 50 titulů. Jsem mezi nimi pokusy o dvě symfonie, houslový a klavírní koncert, řada komorních skladeb. Většina z těchto skladeb byla psána z vnitřních pohnutek a bez naděje na jakékoliv provedení. Od dob mých pravidelných studií kompozice, tj. od 2. ročníku konzervatoře (na konzervatořích se dala tenkrát kompozice studovat jen jako přídatný obor ke studiu hry na nástroj) jsem také plnil studijní úkoly zadávané učiteli. Tuto tvorbu jsem nedělal s úplnou radostí, neboť kantoři do vytvářených skladeb velmi zasahovali, zejména František Kovaříček byl v těchto věcech až úmorný. Bylo to samozřejmě ale to pravé učení se kompozici. O prázdninách jsem se však vždycky s chutí vrátil ke své osobní, nikým nevyžádané tvorbě, přičemž jsem pochopitelně zúročil dosavadní poznatky získané na lekcích u učitele.
Tlak učitelů vedl někdy k dočasnému ochromení schopnosti vytvářet hudbu. Mozek se ve stresu zasekl, neboť neuměl splnit všechny ty požadavky na změnu stylu, na lepší invenci, na čistší sazbu, na modernější harmonii, na vzorovou deklamaci… Takovouto krizi jsem měl poměrně brzy po té, co jsem začal v roce 1966 chodit oficielně na hodiny skladby. Byl jsem nějaký čas i rozhodnut věnovat se jako hlavnímu směru své činnosti v životě hře na varhany. Ještě větší krize mne potkala za studií na AMU. Zde byly nejen tlaky učitelů. Ještě intenzivnější byl tlak spolužáků. Součástí studia kompozice byly semináře s diskusemi nad jednotlivými díly studentů. Někteří spolužáci měli bytostnou potřebu vznášet k práci kolegů někdy i dost tvrdé kritické připomínky. V letech, kdy jsem byl na katedře skladby v nižších ročnících, byl poměrně běžný „mazácký komplex“ nechvalně známý z vojenského prostředí. Posluchači vyšších ročníků autoritativně kritizovávali skladby mladších spolužáků. Byla to konec konců příprava na příchod do praxe, kde skladateli mluví do jeho práce řada lidí, a to často lidí „nepovolaných“. Zde šlo o kolegy z oboru. Nicméně nebývalo to zcela příjemné a u mnohých ze studentů to vedlo k vnitřním krizím.
Kromě konkrétní kritiky předváděné kompozice bývaly obecně vznášeny k mým studentským pracím připomínky týkající se zvoleného stylu. Byla to doba, kdy se všeobecně věřilo na přímou vývojovou linii evropské hudby. Zhruba po roce studií na AMU u mě nastalo podobné myšlenkové zablokování, jako před pár lety ve 2. ročníku konzervatoře. Bylo však třeba stále „chrlit“ skladby na hodiny. V podstatě jako únikové řešení jsem navrhl svému učiteli Jiřímu Pauerovi – a on to kupodivu přijal -, že bych psal jakousi neobarokní svitu jen s minimálními průniky prvků hudby pozdější. Tato práce mne velice těšila a po měsících lepení not bez valnější chutě při práci jsem se zase při komponování radoval. Práce byla opřena o mé varhanické zkušenosti. Byl jsem si samozřejmě vědom, že takovouto skladbu mohu napsat jen jednu a že jen odkládám proces hledání. (O téměř 35 let později jsem se věnoval, myslím ale, že na jiné úrovni, takovéto „klasicistní“ kompozici: vznikla Serenáda na témata českých koled.) Skladba nazvaná Pocta Bachovi byla k mému překvapení doporučena k provedení na koncert, ačkoliv jsem věděl, že svým stylem přesvědčí mnohé ještě méně, než má ostatní dílka z té doby.
Kdykoliv byla Pocta Bachovi uvedena, setkala se s vřelým přijetím u muzikantů i u publika. Samozřejmě, pokud byla reflektována takzvaně odbornou kritikou, bylo nabíledni, co lze takovéto skladbě vytknout: její styl. Problém rozporu mezi hodnocením publika a „odborné veřejnosti“ ukazuje symbolicky stav soudobé hudby. Nová hudba se mnohokrát dovolávala nejrůznějších případů toho, kdy se publikum v minulosti mýlilo. V naší době jde ale podle mého přesvědčení o jinou kvalitativní úroveň tohoto problému a není zcela přesvědčivě vina jen na straně publika. Vznik mnoha skladeb „ve starém stylu“, které ve 20. století z jisté nostalgie po kdysi existující symbióze autora a posluchače vznikly – a mezi ně patří i má Pocta Bachovi – ukazují, že tu možná není něco v pořádku.
Zkoušky a premiéra Pocty Bachovi byly mým prvým vstupem na profesionální orchestrální scénu. Plánovaný koncert hrál, jak bylo ty roky na škole tradicí, pražský orchestr FOK. Řízením byl pověřen čerstvý šéfdirigent orchestru Ladislav Slovák. Byl to dokonce jeho první koncert u orchestru v roli šéfa. To mělo jisté důsledky. Hráči se s dirigentem vzájemně oťukávali. Někteří hudebníci na sebe upozorňovali třeba tím, že s gustem poukazovali na chyby v notách, což bylo v podstatě zaviněno nedostatečnou autorovou korekturou. Šéfdirigent měl zase tendenci hráče si trochu prověřovat občasným „vyvoláváním“ , což je všeobecně v orchestrech neoblíbeno. Atmosféra nebyla zcela příjemná.
Ani my autoři (kromě Pocty Bachovi se ještě hrál Spleen Ivany Loudové a 1. symfonie Václava Riedlbaucha) jsme nebyli zrovna dirigentem hýčkáni. Hned naše první setkání bylo mírně nepříjemné. Byl jsem tenkrát samozřejmě nezkušený autor, učitel mi při svém vytížení nedal nějaké rady. „Čakal som vás, neuznali ste za vhodné priisť“ jsme byli s Václavem pokropeni od dirigentského pultu na začátku 1. zkoušky ústy dirigenta. Hned o první pauze jsme běželi jak žáčci snažící se napravit svůj „průšvih“ do dirigentského salonku. Tam jsme to schytali ještě jednou. Dirigent nás začal poměrně mentorsky poučovat o zvyklostech spolupráce skladatele a dirigenta, přičemž vyslovil myšlenku, že naše nevyhledání dirigenta může být také někým vykládáno jako opovrhování jeho prací. Naše „žákovská“ zkroušenost Ladislava Slováka snad přesvědčila, že jsme to neudělali schválně, že šlo jen o naši nezkušenost. Byl pak na nás velkodušný a koncert připravil skvěle.
Mne bohužel čekaly během zkoušek ještě další nepříjemné scénky. Partitura Pocty Bachovi předepisuje tři trubky. V partituře byly psány v C, kopista však z neznámých důvodů – zřejmě kvůli mé poznámce na titulním listu „Part 1. trubky nutno realizovat na D nástroj“ - z vlastní iniciativy všechny party trubek přetransponoval do D. Ve skutečnosti ale hrál na D trubku jen 1. hráč, u 2.a 3. trubky měli v ruce hráči B nástroje. To byl pěkný zmatek, když se dohadoval dirigent s hráči o jakou notu že to vlastně jde. Třeba mělo znít g, ale hráči museli hrát na svém B nástroji a, přitom v partech měli napsané f. V jednom případě jsem dirigenta opravil, že nepostřehl špatně přečtené místo v trubkách. Zavolal si mě po zkoušce do své šatny a tam mi dost vynadal, že takovéto věci se dirigentovi neříkají před orchestrem. Vůbec mně nenapadlo, že jsem ho v ten moment před hráči shodil. Po druhé jsem odcházel ze zkoušky jak „opařený“.
1. trumpetista orchestru odmítl po prvé zkoušce hrát part v mé Poctě Bachovi pro jeho obtížnost, na kterou nebyl dopředu upozorněn. Hrozilo, že skladba z programu vypadne. Tenkrát jsem to viděl jako katastrofu. Bylo třeba jednat. Nejprve jsem musel zařídit u patřičných lidí, které můj problém vůbec nezajímal, a kteří spíše kladli odpor, aby škola zaplatila hráče – sólistu. Pak jsem ho musel sehnat. Řada hráčů v daný termín nemohla. Vše spěchalo. Nakonec jsem sehnal známého trumpetistu. Řekl si honorář, který nechtěla škola zaplatit. Po intervenci mého učitele peníze slíbili. Hráč přišel poprvé na zkoušku a na svůj part, ačkoliv ho ode mne dostal dopředu, se ani nepodíval. Zkouška kvůli tomu vázla. Dirigent byl vzteklý a řekl mi“ Myslel som, že part s hráčom prejdete!“ Byl to další políček.
Poslední napomenutí jsem dostal na generální zkoušce po přehrání mé skladby: Ladislav Slovák mne zavolal na pódium a s jistou mírou pobavenosti mi řekl: „Tak a ted podakujte orchestru“. Poprvé jsem ale neměl pocit, že by mne poučoval káravě. Dokonce bych řekl, že v tomto gestu byla trocha uznání za to, co jsem napsal.
Jak jsem řekl, už v momentě práce na Poctě Bachov jsem věděl, že skladbu takovéhoto „oddechového“ stylu lze napsat jen jednu. Ostatní složky práce jsou v ní ale podle mého názoru zvládnuté, což se mi v ostatní tvorbě těch let, kde jsem stále hledal sebe sama hned tak nedařilo. A proto by – snad i proto, že Bach s Mozartem jsou pro mne největší skladatelské veličiny – měla tato skladba dostat opusové číslo 1.
 

Noty ke stažení