|
|
|||
|
Kassadandra a Trojský kůň. Symfonický obraz pro anglický roh a
orchestr (2004), 10´, mat.: autor 2,2,2,bscl.,2,-4,2,0,0,- Timp. Batt. (2 sonatori),- ci.sSolo- Archi prem.: 15.11.2004, Ludwigshafen, Kulturní dům BASF, Symf.orch. Č.rozhlasu, Gabreila Plachá – angl. roh, dir.: Vladimír Válek Kassandra je jediná z mých orchestrálních skladeb, která vznikla pro konkrétní příležitost. Zadání znělo: Koncertantní kus pro libovolný sólový nástroj tak dlouhý, aby se vešel do 2. poloviny koncertu před Janáčkovu Sinfoniettu (velmi riskantní sousedství to pro skladatele!) Na vytvoření skladby jsem měl asi rok, poměrně dlouho jsem hledal „námět“, neboť vytváření skladeb „jen tak“ mi je cizí a vede podle mého názoru velmi snadno k tuctovosti. Příběh Kassandry, které nikdo nevěřil v jejích proroctvích už oslovil mnohé (Berliozovi Trójané!), pár let přede mnou tak učinil Václav Riedlbauch ve své třívěté skladbě pro flétnu a smyčcový orchestr s názvem Kassandře. Cítím před ním trochu ostych, že jsem si vlastně vypůjčil jeho námět. Myslím, že pohnutky nás obou k volbě takovéto literární předlohy byly obdobné. Měl jsem ještě jednu – artistní – inspiraci: experimenty s časovým průběhem u některých současných filmů: Ve folmu Lola běží o život proběhne děj třikrát, pokaždé s maličko jiným průběhem a hlavně s jiným vyústěním. V jiném filmu běží od počátečního rozdvojení (jednou hlavní hrdince ujede metro, jednou ne,) film ve dvou pásmech. O něco takového jsem se pokusil i ve své Kassandře: Dvakrát nabádá Trójany jak prosíkem, tak naléhavě, aby nevtahovali dřevěného koně za hradby. U hudby ovšem takovýto postup není zas tak neběžný. Variační forma je jedním ze základních principů hudby vůbec. Tady jsem se pokusil o něco podobného, jako tomu bylo ve filmech: opakování ploch je někdy doslovné, někdy jiné, tu a tam je hudba po druhé zcela odlišná. Stran programového uchopení námětu je vše myslím až lapidárně jasné: Bouřlivé plochy s bicími patří válečníkům, mírně ironické fanfáry patří Trójanům, kteří se naivně radují z odtažení Řeků, sólový anglický roh je hlasem Kassandry. Závěrečná kadence (tak trochu inspirovaná závěrečnou scénou Berliozovy Kleopatry) líčí poslední okamžiky Kassandřina života, následující běsnění orchestru plenění Tróje Řeky. Vše pak je symbolickým obrazem nakloněné roviny, po které se podle mnohých chytrých hlav sune skvělá evropská civilizace do záhuby, aniž by dbala na jakékoliv varovné hlasy. K použitému hudebnímu jazyku, často v minulosti mé velké tvůrčí starosti, mohu konstatovat jen, že v 90. a následujících létech, kdy jsem se octl nejprve nedobrovolně, posléze ale už bez chuti k návratu, tak trochu mimo svět skladatelů, jsem dospěl k náhledu vůbec se nestarat v oblasti zvoleného stylu o názory ostatních jedinců, byť byli sebefundovanější. Námět skladby, její program si vynutí sám hudební výrazivo. Zcela jsem pak opustil čistě artistní snahy dělat něco za každou cenu jinak, jen proto, abych byl originální. Pravá originalita leží v hloubce uchopení a ztvárnění hudby a ne ve vnějškových znacích typu foukání do dechových nástrojů naprázdno, neodůvodněné užívání neběžných nástrojových technik, apod. Premiéra proběhla v Ludwisghafenu. Navenek byl potlesk velký, nicméně, co chodilo hlavou místnímu publiku dozajista zvyklému na zcela jinou soudobou hudbu, si nedovedu představit.
|
||
