Proměna. Symfonietta pro sólové housle a smyčcový orchestr (1976), 13´,
CHF, rec.: Supraphon, CRo Praha,
Prem.:12.9.1978, Rudolfinum, Dvořákův komorní orchestr, Ivan Štraus –housle,
dir.: Vladimír Válek
Ke všem dílkům, ať malým, či velkým má pochopitelně autor živý vztah: vždyť je „porodil“: Jak tomu je v životě, mají pak ty pomyslné děti různé osudy, některé mají štěstí, jiné smůlu. Symfonietta Proměna pro housle a smyčcový orchestr patří k těm, kterými se otec pyšní, které mu dělají radost. Prostě mělo toto dítě štěstí a možná také bylo zrozeno pod šťastnou hvězdou.
Jedním z mých kamarádů – druhů v boji s nepříjemnou autoritativní mašinérií v době vojenské služby byl Petr Zdvihal. Tento nanejvýš introvertní houslista mi byl svým klidem a svou silou, kdy se v době „dusna v kasárnách“ (jen ten, kdo sloužil na vojně, ví co to znamenalo a jak to působilo na psychiku jedince) uměl krásně vnitřně odpoutat a přemístit do lepšího světa, ohromnou oporou a vzorem. Petr tenkrát intenzivně spolupracoval s Československým komorním orchestrem a my se domluvili, že pro něj jako sólistu a pro tento orchestr napíšu nějakou skladbu. Po ukončení vojenské služby jsem se s krásnou radostí v srdci pustil do práce. Celý život jsem měl před sebou a vše zdálo tak snadné.
Velmi podstatným prvkem při vytváření koncepce této skladby byla činnost naší skladatelské skupiny. Zrodila se zároveň nahodile, přitom ale – obhlížím-li tu dobu po mnoha a mnoha letech – také zákonitě. Nahodilé byly prvé kroky: Štěpán Rak, můj mladší spolužák z katedry skladby napsal smyčcový kvartet a v duchu tehdejších pravidel hry na katedře měl za povinnost jej předvést na semináři.. Jako kytarista hrající na klavír jen příležitostně požádal mne a Miroslava Kubičku, taktéž mého mladšího spolužáka o to, abychom čtyřručně jeho skladbu nacvičili a na semináři předvedli. Učinili jsem tak a Štěpán nás za to pozval na večeři do svého poetického domečku v Radotíně. Tam jsme při lahvi vína o ledacčems klábosili, mimo jiné o uměleckých skupinách. Mirek Kubička byl – a celý život zůstal – nadšeným obdivovatelem skupiny Mánes, mně se zase líbilo číst o tom, jak se umělci všech profesí za 1.republiky scházeli v kavárnách a tam v jisté generační symbióze vytvářeli obraz české literatury, malířství, apod. Padl nápad na to založit také takovou skupinu a pravidelně se scházet. Udělali jsem jakýsi seznam lidí, které oslovíme.
To zákonité na tom byly 2 momenty: jednak všichni oslovení měli podobnou hudební estetiku. A také se cítili ohrožováni a tak trochu usurpováni některými kolegy, kteří měli estetiku poněkud jinou, a měli přitom potřebu ty druhé stále poučovat o tom, jak se mýlí. Vytvářená skupina měla tedy tak trochu obranný charakter, a také měla za cíl konzultovat s obdobně cítícími kolegy odborné otázky, které oni oponenti svým razantním způsobem vkládali jedinci do hlavy.
První schůzka se odbyla někde v restauraci - někteří na ní zapomněli, jiní se dostavili -byla možná mírně rozpačitá. Důležité bylo, že jsme si určili jistou pravidelnost ve scházení a dospěli k názoru, že lepší se bude scházet v bytech, kde je větší klid a kde lze hrát hudbu. Postupně se rodil systém, který v této skupině panoval řadu let. Schůzky byly pravidelné a konaly se v jistém „kolečku“ u všech jejích členů. Vykrystalizoval i pravidelný program: přehrání vlastní skladby s diskusí o ní a přehrání cizí skladby, která zavdávala některým svým prvkem podnět k diskusi. Taktéž šlo o obohacení našich znalostí nejnovější hudby. O schůzkách skupiny se vedl dokonce zápis. Během pár schůzek také vykrystalizovala základní sestava: Pavel Jeřábek, Miroslav Kubička, já, Štěpán Rak, Vladimír Tichý. Později, když Štěpán odjel na dlouhodobé angažmá do Finska, jsme se scházeli čtyři. Štěpána jsme v dlouhých dopisech informovali podrobně o činnosti. Když se po pěti letech vrátil zpět do Čech, párkrát se s námi sešel, ale nakonec mu povinnosti vůči dobře nastartované kariéře (a možná také již jeho vzdálení se duchu naší skupiny) neumožnily schůzek se zúčastňovat. Pro mě byly schůzky této skupiny po konzervatoři a AMU 3. školou. Náhledy kolegů na nejrůznější pohledy skladatelského řemesla mně neobyčejně obohacovaly. Udržovaly také plamen nadšení pro skladatelské řemeslo. „Dejte mi s komponováním pokoj v mém volném čase“, jak nám to při nadšeném popisu činnosti naší skupiny říkával jeden ze spolužáků – právě těch, kteří nás uměli pěkně mentorovat – nebylo rozhodně naším credem. My naopak žili kompozicí ve dne v noci.
Takto jsme se scházeli cca 3 roky v ústraní a s nejvyšším idealismem v srdci. Mezitím ovšem naši kolegové budovali kariéry a stávali se mimo jiné kompozičními autoritami naší generace. Není snad nic zlého na tom, když přiznám, že se nám to nelíbilo. Je to přirozené, že umělec chce prezentovat svou práci. A že jsme se bránili, když naše práce začínala být tak trochu podceňována. My přitom měli pocit, naše odborné debaty a nabytá poznání nás v tom podporovaly, že máme hlubší pohled na skladatelské řemeslo. Začali jsme o tom na schůzkách hovořit a nakonec dospěli k názoru, že je nutné naši činnost, naše myšlenky šířit na veřejnosti. V praxi to třeba znamenalo přehodnotit svůj postoj k nabízené práci v různých dobrovolných funkcích hudebního života. Doposud jsme více méně všichni jednotně vystupovali (třeba i vůči našemu učiteli Jiřímu Pauerovi) v tom smyslu, že „funkcionařit“ je nedůstojné umělce, který má v tichosti své pracovny vytvářet co možná nejdokonalejší díla. V naší skupině bylo tedy pod vlivem pozorování okolního světa postupně vytvořeno nové povědomí: nabízeným funkcím se nebraňte, můžete tam propagovat naše myšlenky i konkrétní práci jednotlivých členů skladatelské skupiny. Doba, kdy se toto odehrávalo, byla dobou, kdy byl oficielní trend „zapojit mladé“, proto se do jisté míry nabídky na činnost ve funkcích hodně hrnuly. Nezůstali jsme jen u neodmítání funkcí: Začali jsme zvát na svá setkání hosty za účelem ukázat jim naší práci, naše názory. Ne všichni, ale mnozí byli naší činností okouzleni a začali nám pomáhat. Kromě jiného jsme se zapojili do činnosti ve spolku Hudební mládež, kde jsme trpělivou mravenčí prací získávali posluchače pro naše vidění hudby. Podařilo se nám umístit do novin článek líčící naši estetiku. Organizovali jsme cyklus koncertů ve Smetanově muzeu, který byl zaštítěn jménem velkého vzoru, společného nám všem: jménem nedávno zemřelého Dmitrije Šostakovče, jehož pozdní díla u nás tenkrát nebyla zdaleka ještě známa. Vzhledem ke Štěpánově trvalé nepřítomnosti jsme uvažovali o rozšíření skupiny a skutečně získali mladší spolužáky: Juraje Filase, Jiřího Gemrota a Michala Zenkla.
Tento nový vítr, který začal naší skladatelské skupině o prázdninách 1976. Souviselo to i s mým návratem z vojenské služby a mou novou životní energií danou „otevřeným“ životem před sebou.
Tato elektrizující aktivita a jakási proměna pasivního života ve společensky aktivní se stala námětem mé právě vytvářené symfonietty, která nakonec právě kvůli tomu dostala jméno Proměna (tedy žádný Ovidius, žádný Kavka). Tato změna je ve skladbě naznačena velmi jednoduše existencí dvou náladově odlišných vět: smutečního pochodu a prudkého allegra. 2 věty jsou pak obklopeny kadencemi sólových houslí. Použití smutečního pochodu jako výrazového mimohudebního prostředku mělo několik zdrojů. Studium Mahlerových partitur, ale také životní zážitky získávané při výpomocech v pražských krematoriích. Jako varhaník schopný pružně doprovázet a přizpůsobovat se kolegům muzikantům jsem získal jistou pověst, která vedla k tomu, že jsem byl žádán také o hraní při smutečních obřadech. I když jsme všichni, co jsme tam hrávali, vedli občas cynické řeči, nezůstávalo to bez účinků na duši. Hrát pohřeb ročního dítěte, či babky, které vůbec nikdo nepřijde na pohřeb, či zažít pohřeb, kde v rakvi leží matka a v auditoriu je jen syn, těžký zločinec a vzadu se nudící bachař - to, a řady dalších situací dovedou k úvahám o smyslu, pomíjejícnosti, spravedlnosti života. Není divu, že mi obrazy ze smutečních obřadů chodívaly hlavou. 1. věta Proměny má jejich tvářnost, včetně nezbytného tečkovaného rytmu v basech, včetně třech plaček (3 sólové violy) a včetně závěrečného rozloučení s nebožtíkem s citátem gregoriánského chorálu. Rázné d sólových houslí ukončí tento obraz a kadence nás převede „do života“, do aktivního bytí. Nastoupí allegro.
Psal jsem, že se Proměna zrodila pod šťastnou hvězdou. Asi je na ní psát onen můj několikrát zde zmíněný pocit životní energie získaný po opuštění vojenské služby. Tato skladba je také časově ve středu mých skladeb usilujících o syntézu klasického myšlení s novými prvky hudby 2. poloviny 20. století. Již rovněž výše zmíněné výtky některých profesních kolegů o nedostatečném se vyrovnání s nejnovější hudbou zanechaly v mém skladatelském myšlení (a rovněž cítění mých druhů ze skladatelské skupiny) stopu. Nechtěl jsem však opustit základnu: klasické evropské hudební myšlení. Volil jsem cestu obohacování, syntézy. V Proměně to jsou: několikrát užité aleatorní plochy, užití dvou časových pásem, kde jedno stojí a druhé zrychluje, na některých místech užitá rozeklaná melodika, či drsnější souzvuková stránka. Míra užití těchto prvků v Proměně se mi po čase jeví jako optimální. Hudebníci i posluchači ji vždy porozuměli. V některých později vytvořených skladbách, kde jsem v trendu „syntézy“ pokračoval intenzivněji tomu tak není a já sám dnes tyto koncepce těchto kompozic považuji za poškozené zbytečnými artistními „naschvály“ užitými jen proto, abych nevypadal nemoderně. A posluchači i hráči to hned vycítili.
Šťastné osudy měla Proměna i vnějškově: Dostala 1. cenu v soutěži mladých skladatelů, byla natočena v Supraphonu, posléze byla díky vynikajícímu houslistovi Pavlovi Hůlovi (a později i jeho dceři) mnohokrát reprizovaná, hráli jí v České filharmonii, hrála se v cizině, kde na jednom festivalu mladých skladatelů byla prohlášena za nejlepší kompozici… Jak by člověk neměl tohle svoje dítě mít rád. Ostatně vždycky mi připomene onu krásnou dobu, v které jsem jí psal.