Serenata notturna pro smyčcový orchestr (1996), 26´,mat.+ rec.: CRo Praha
Preludium.Večerka, Ukolébavka, Sen.Rock, Sen.Nokturno, Sen.Scherzo contrapunktico, Jitřní.Chorál, Postludium.Budíček
Prem.: 4.2.1997 Mannheim, Zámek, Kurpfälzischer Kammerorchester, dir. Jiří Malát
Jednoho sobotního podvečera se ozval telefonicky dirigent Jiří Malát a svou typickou rozhodností mi řekl: „Potřeboval bych novinku pro smyčcový orchestr, dlouhou nejméně 20 minut na koncert začátkem roku 97.“ Neberu objednávky moc rád, mám vždycky obavy, že mne nic originálního nenapadne a psát hudbu „jen tak“ bych považoval za nesprávné. Nabídka ovšem byla lákavá, a tak jsem přijal. Horečně jsem hledal koncepci. Původně měla skladba mít dokonce 8 vět seskupených ve čtyřech kontrastních dvojicích. Ale, aniž bych měl notu, uznal jsem, že bych takovýto cyklus „neutáhl“ a slevil jsem.
Mimohudebním námětem mi bylo svým způsobem pořád to samé: Pozorování světa a lidí v něm. Výsledky pozorování nebyly příjemné. Lidé se povětšině nechávali obalamutit propagandou číhající na všech stranách, jediným kritériem úspěchu se stala míra výdělku. Vše to bylo někdy tak obludné, že to budilo dojem zlého snu. O tom a o nadějích na lepší, také o tom, že přesto je na světě krásně, je celek Serenaty notturny.
Prvá věta je úvodem pracujícím s citací vojenské večerky v sólové viole umístěné někde mimo. Ponořujeme se do noci.
Druhá věta je ukolébavka, někdy i mírně násilná. Jsme nabádáni, ba nuceni, usnout.
Třetí věta je prvým snem, snem dosti zlým. Všichni ti hrubí hlupáci v něm rejdí a ničí vše čisté, inteligentní a lepší, než jsou oni sami. Použil jsem, jak už mnohokrát, hudební prvky hodně pokleslé pop-music.
Další věta je příjemné nokturno, v kterém hrají kromě orchestru sólové housle, sólové violoncello a za scénou sólová viola, plné vůně, kterou dýchá noční příroda. Všude je něco neurčitého, tušeného.
5. věta je dalším snem, tentokrát snad i trochu komickým. Všichni ti mravenečkové hromadící mamon stále spěchají ještě více rozmnožit své statky, neohlížejí se na nikoho a ještě přitom zpívají „vítěznou písničku“. Zvolil jsem pro vyjádření této myšlenky formu fugy, která má čtyři oddíly: nejprve je exponováno oktávové fugato, pak nastoupí 2. téma s obvyklým způsobem odpovědí hlasů, posléze jsou témata kombinována a nakonec přistupuje ještě něco na způsob stálé protivěty. Šlo o to, aby hudební proud byl čím dál tím více komplikovaný. To vše je dvakrát proloženo homofonní odrhovačkou.
6. věta. Svítá, jsme na ranní mši. Chorál vstupuje bez přestávky do stále gradujícího postludia (7. věty), kde se na posluchače ze všech stran stále intenzivněji hrne motiv vojenského budíčku.
Serenata notturna měla několik hezkých provedení v Německu. Toužil jsem uvést kompozici jako můj do jisté míry representativní kus té doby také doma. Neúspěšně jí nabízel různým orchestrům. Nakonec jsem se rozhodl vzít vše do vlastních rukou a za vlastní peníze provedení zařídit. Od roku 92 existuje sdružení Harmonia, které je jakýmsi oficielním, státní registrací posvěceným vyvrcholením činnosti naší skladatelské skupiny. Nebýt zcela obětavého Mirka Kubičky, nebyla by Harmonia schopná kromě papírové existence uspořádat ani jednu akci. On uměl vždy někde za cenu nesmírného osobního angažování se, za cenu častého ponižování se v ekonomických podmínkách nového režimu sehnat nějaké peníze. Ovšem skladba pro orchestr byla nad síly sdružení. Chtěl-li jsem jí nechat provést, musel jsem vložit vlastní finance. To by nevadilo. Vadilo, jak vyhozené peníze to byly. Věřil jsem, že hudebníci, ne špatně zaplacení se skladbu poctivě naučí. Neměl jsem v těch dobách pro vytížení na řadě pracovních míst čas zúčastňovat se zkoušek. Ostatně bylo naznačeno, že má účast na nich není zrovna žádoucí, Teprve asi 2 hodiny před koncertem jsem byl přítomen takzvané generálce, zkoušce, na které je zvykem pouze skladby přehrát a těsně před koncertem si je připomenout. Zde ovšem za necelého obsazení se hráči skladbu teprve učili. Přednášenému obsahu nerozuměli ani za mák, topili se ve svých partech, z malinkého sdružení hráčů se linuly prapodivné neladící a nesrozumitelné zvuky. Podle toho také dopadlo provedení na koncertě: sóloví hráči se v Nokturnu brzy ztratili, ve Scherzu se orchestr rozešel na dvě poloviny hned po začátku a dohrál tak fugu s filigránsky vytvořenými kontrapunkty s rozestupem o jednu čtvrťovou hodnotu až do konce. Bylo to snad nejhorší provedení mé skladby, které jsem zažil. Po čase se mi dostalo satisfakce při natáčení Serenaty ve studiu profesionálním orchestrem, které navíc vedlo ještě k hezké objednávce. Nechci si proto nějak stěžovat. I když jistá až drzost hudebníků (včetně vedoucího souboru) jít takto nepřipraven na pódium je zarážející. Jak je tomu ale vždy u soudobé hudby: ta je přece divná, nesrozumitelná, takže je vše na autora. Budiž to poučením pro mladé hudebníky.
 

Noty ke stažení