Sonáta lásky k životu pro sólo baryton a smyčcový orchestr (1975) 15´, CHF, rec.:CRo Praha
Adagio molto, Vivace, Pesante, Allegro molto vivo
Prem.: 21.4.1976, Rudolfinum, Ostravská filharmonie, baryton:Jindřich Majtner, dir.: František Daniel
Jsem po celý život vášnivým čtenářem. Hledání textů k vokální hudbě (a taky výborný češtinář na konzervatoři Josef Vlček) mě dovedlo k vyhledávání poezie. Dlouhé období jsem byl obdivovatelem poezie a díla Františka Hrubína. Jeho verše mě pak také osvobozovaly od neradostného pobytu při výkonu povinné základní služby. Jeho báseň Zpěv lásky k životu o tom, jak za všech nepříznivých okolností je třeba hledat pozitivní vztah k životu a radovat se z něj jsem pak začal v této době zhudebňovat. Text jsem rozdělil na čtyři oddíly, které byly hudebně rozvrženy do sonátového cyklu, kdy vlastní sonátová forma byla až v poslední větě, kdy prvá a třetí věty byly pomalé a druhá část byla lehoučkým scherzem. I když to nebylo obecně nic objevného, sám pro sebe jsem tu objevil jisté intonace, melodické obraty, jisté harmonie, které v sobě měly náznak „tristanovské“ touhy.
Ve své době znamenala tato má skladba můj autorský úspěch, který později překryly skladby jiné. Dnes se obávám trochu její jisté naivity, která ovšem nemusí každému vadit. Ostatně kde je hranice mezi upřímností a naivitou?