CELEBRITA ŠOSTAKOVIČ

K jubileu stého výročí narození hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče se vynořila řada akcí a článků. Je samozřejmě dobré veřejnosti připomínat, že zde existuje dílo geniálního skladatele, dílo, které dennodenně zní na pódiích na celém světě a je stále a stále vydáváno na zvukových nosičích. Je přínosné, že někteří autoři oslavných tirád se snaží najít nové pohledy na tuto osobnost.
Tyto chvályhodné oslavy však provází mnohé jevy, které nemají vlastně nic společného, ba lze říci, že protiřečí, skutečnému odkazu Šostakovičova díla. Společným znakem dnešních šostakovičovských oslav je snaha představit ho jako „celebritu“. Zdůraznit, že jde o VIP. Dostat jej před veřejností na roveň všem těm dnešním autoritám: fotbalistům, modelkám, bavičům, pop zpěvákům, politikům, apod. Autoři takto představující uměleckou osobnost to jistě myslí velmi dobře. Nedovedou si ani představit, že by mohli Šostakoviče oslavit v jiné rovině. Jenže: Jestliže se má takto duchovně hluboká a zcela neopakovatelná osobnost postavit na roveň všem těm typům, jejichž výčet byl naznačen, dojde nutně k zploštění jejího obsahu. Cožpak je vůbec možné v jedné rovině vidět někoho, kdo měl štěstí, že se narodil s krásnou tělesnou slupkou, někoho, kdo sice pilně trénoval, osvojil si mnohé dovednosti, ale pak měl také do jisté míry štěstí, že se díky konkrétnímu postavení na hřišti právě on trefil do branky, atd., - je tedy možné takovéto autority srovnat s osobností, která ve výsledcích své práce reflektuje část lidské historie se všemi strastmi i radostmi? Je vytvoření velkého, neopakovatelného, geniálního uměleckého díla, plného nejrůznějších obsahových rovin, díla, které bude bezpochyby nadále zářit do budoucnosti; je rovnocenné několika vsítěným brankám, či těm několika příjemným okamžikům, které nám chlapům přinese pohled na modelčin exteriér? Nebo je to dílo rovnocenné pár gagům, kterými si vyslouží bavič potlesk přítomných diváků? A jsou výkony autorů a interpretů pop-music přes všechnu světskou slávu s jejich párminutovými písničkami často minimálního hudebního obsahu skutečně rovnocenné katedrálám a hloubkám Šostakovičových hudebních pláten?
Zdánlivě nezbytná nutnost přiblížit Šostakoviče veřejnosti ve formě celebrity pak vede k duchovnímu zploštění. U Šostakoviče se většina článků točí kolem jeho vztahu k politice, k režimu, dokonce ke Stalinovi osobně. Mnoha lidem nedá spát zodpovězení otázky zda byl Šostakovič disident, či naopak prorežimní skladatel. Tato nezodpověditelné otázka (on byl totiž do jisté míry obojím) ovšem zcela obchází to základní, co by mělo být přibližováno: hudbu a její kvality. Beethoven nevešel do hudebního Olympu proto, že řekl: „Hrabat je na tisíce, Beethoven je jen jeden“, čímž dal aforisticky najevo své republikánské smyšlení. Smetana není českým národním skladatelem proto, že odvážně v rámci Rakouska-Uherska v Libuši zhudebnil: „Nechť se děje, co se děje, český národ neskoná“, či že na premiéru této opery přišel v provokativně národním oděvu. Oni jsou tím, čím se nakonec stali díky dílu, které vytvořili. A přesně tak je tomu se Šostakovičem. Veřejnosti by měla být přibližována především jeho hudba, samozřejmě ruku v ruce s vědomím okolností, za jakých vznikala. V této oblasti je mnoho dluhů: celé pozdní období, zejména v žánru písňové a komorní hudby. Zde je ještě hodně nedoceněného. Místo řešení, zda závěr 5.symfonie je ironií, či ne (podle mne opět ne jednoznačně zodpověditelná otázka), a zda je krokem stylově retardujícím, či ne (dnešní postmoderní pohledy tyto problémy hodně relativizují, a hlavně: posluchači je to úplně jedno), by mělo být poukazováno na invenčnost díla, na jeho stavbu, na sílu, která z něj vyzařuje, na to, jak umně je vše sestaveno tak, že máme pocit nevyvratitelnosti každé noty.
Jenže podle autorů oněch článků je pro přiblížení této osobnosti užitečnější a pro veřejnost pravděpodobně více, než hudba samotná zajímavější informovat, zda druhá Šostakovičova manželka byla komsomolka, či ne, a to, jak se s ní skladatel (naštěstí pro své budoucí hodnocení v českých časopisech) rychle rozvedl.
A tak doporučuji tomu, kdo chce poznat a pochopit Šostakoviče autora: ony články si klidně přečtěte, nějakou vypovídací hodnotu mají. Hlavně si však pořiďte nahrávky jeho hudby a nejlépe doma, se sluchátky na uších, hodně daleko od zkreslujícího celebritismu, tu hudbu poslouchejte. Poslouchejte nejedenkrát. Budete odměněni nevšedními uměleckými hloubkami. A to bude ta nejlepší oslava Šostakoviče. Věřím, že skladatel sám by byl s takovouto oslavou spokojen nejvíce.

Otomar Kvěch