Crossover Pár myšlenek nad jedním termínem
a nápadem jednoho pořadatele

Každá doba má svá dobová hesla, svá oblíbená slovní spojení, v kterých je kondenzováno aktuální myšlenkové směřování. Dnes je takovým heslem kromě jiného výraz crossover. V parlamentu pracují napříč politickým spektrem, v hudbě se tu a tam nějaký ten festival zaštítí myšlenkou vytvořené dramaturgie napříč hudebními žánry. A tak třeba přijde organizátor akce mající ve štítu jméno Smetanovo s myšlenkou obohatit dění vystoupením skupiny The PlasticPeople of the Universe. Myšlenka crossover zrcadlí dobový trend smazávaní hranic. Mezi státy, mezi nejrůznějšími skupinami lidí, v umění mezi rozličnými myšlenkovými proudy, styly, žánry. V zásadě je to myšlenka velice pozitivní. Vzájemný styk různých pohledů na svět vždy přinesl obohacení, rozhýbání stojatých vod a v podstatě posouval svět vpřed. Crossover má ale také svá rizika. Dát na jeden festival vedle sebe třeba Smetanův Vyšehrad a písně skupiny The Plastic People znamená ukázat široké spektrum hudebního oboru a možná taky přivést pár lidí k naslouchání "tomu druhému". Ale také to znamená vytvářet dojem, že jde o rovnocenné partnery, že jsou si tyto dvě autorské výpovědi rovny. A s tím nelze beze zbytku souhlasit. Už vidím zdvižená obočí milovníků rockové scény: "Zase se vážňí hudebníci, ti frakouni (pro nezasvěcené: přezdívka užívaná hudebníky z oblasti popu pro hudebníky vážné hudby) vytahují!" O to tady ale vůbec nejde. Ježkova písnička je nebetyčně kvalitnější, než zašmodrchané dílo s vyčpělou invencí zastydlého romantika vzniklé v téže době. (Existují však i nezašmudlaní zastydlí romantikové s úžasnou invencí! Například Rachmaninov.) Hudebním choutkám mnohých je milejší Yesterday, než avantgardní dílo z Darmstadtu, z kterého dnes čiší především zoufalá snaha to dělat za každou cenu jinak, přičemž starost o hudební obsah je jaksi stranou. Nelze se vyvarovat pocitu, že mediální sláva skupiny The PlasticPeople je založena více na příklonu jejích členů k disentu, tedy na "klíči" politickém, než na skutečné umělecké hodnotě. I když tento způsob nazírání na hodnotu uměleckého díla byl tolikrát nešťastně užit v české hudební reflexi, stále se vrací. Použijeme-li však "klíč" umělecký, lze bezpečně rozlišit kolik kompozičního umu, kolik vazeb všeho druhu, jaká hloubka sdělení je ve Smetanovi a kolik v "Plasticích". Z tohoto hlediska bych pak byl občas na crossover opatrný. Jako existují ti namyšlení "frakouni" dívající se svrchu na hudební kolegy z popu, rocku, atd., tak existují namyšlení "popíci", bigbíťáci", "rockeři", kteří často ani nevědí, co nevědí, ale cítí se být Smetany. Podpořeni mediální popularitou a balíkem financí si pak pocty náležící národním klasikům v dobré víře, že jim to právem náleží, zorganizují.A polovzdělaní manažeři hudby, místo aby budovali svůj vnitřní hodnotový žebříček, honem pospíchají se na té mediální slávě a hlavně na těch penězích přiživit. Jak psával před časem Jiří Mencl v jednom časopise: Tak nevím. Je to crossoveružitečné, anebo signalizuje pád hodnotových kritérií a tím vlastně příznaky nového zániku římské říše, který některé chytré hlavy prorokují? Otomar Kvěch