O skladateli Miroslavu Kubičkovi

Měl-li bych co nejstručněji a nejvýstižněji charakterizovat osobnost Miroslava Kubičky, řekl bych: šlechtic ducha. Z každého projevu, ať osobního, či uměleckého čiší z jeho osobnosti při vyznávání nejvyšších duchovních hodnot velká dávka noblesy, snaha nikoho se ani stínem nedotknout. Snad právě proto, že se při této vnitřní dispozici velmi často Miroslav Kubička dostává do rozporu mezi svým postojem a tím, co pozoruje ve světě - mimo jiné také uměleckém - plném nespravedlností, plném nečistých zákulisních metod a také plným rozličných poloamatérů dělajících si nárok na to ze své pozice „ovlivňovat chod světa“, tedy snad právě proto si vytvořil svůj ideální čistý svět, ve kterém ve svém duchu nejčastěji žije. Přidali bychom ještě další podstatný rys Kubičkovy osobnosti - čistotu, až dětskou naivitu, dostaneme jeho nejvýstižnější obraz, který platí také na jeho hudbu.
Jistě není náhodou, že jedním ze vzorů, z kterých Kubička v mládí vycházel, byl tvůrčí odkaz Iši Krejčího. Najedenkrát se toto východisko v době, kdy řada autorů ve své tvorbě obracela hlavně dodekafonické řady a série sem tam, kdy jiní psali obrovitá plátna vycházející z odkazu klasiků hudby 20. století, kdy další neustále hledali – tak trochu bez starosti o vlastní hudební obsah – nové zvuky, jevilo jako neúnosně „malé“. Po letech, kdy je například třeba konstatovat, že hudba Išy Krejčího je jednou z mála, kterou široká rozhlasová obec z odkazu 2. poloviny 20. století přijímá bez protestů, je třeba říci, že Kubička hned ve svých studentských letech vycítil živost Krejčího díla, a že v něm rozpoznal osobitou filosofii, která za zdánlivou banálností skrývá velkou životní moudrost. Rovněž pak vycítil svou osobní příbuznou dispozici.
Ač to bude znít mnohým nepravděpodobně, dalším ze skladatelských vzorů v obecné rovině je Kubičkovi dílo Antona Weberna a to konkrétně jeho nanejvýš odpovědný „boj o každou notu“ a obsahové zhuštění na nejminimálnější plochu. Miroslav Kubička komponuje velmi rozvážně. Výsledkem jeho tvůrčích zápasů bývá nezřídka po dlouhé, vysilující práci dílo o pár minutách. Maximální zhuštění hudebního obsahu nebývá pro porozumění poslouchanému pohodlné. Kubičkovu hudbu chce vyslechnout vícekrát a v krásném posluchačském dobrodružství dobývat nejvlastnější obsah jeho děl.
Zatím poslední větší Kubičkovou premiérou bylo provedení Tří fresek. Při této příležitosti jsem položil skladateli několik otázek.
O.Kvěch

Na Pražských premiérách 2005, konaných v pražském Rudolfinu, byly uvedeny Tři fresky na slova staré české poezie. Mohl bys vylíčit okolnosti vzniku, Tvé autorské záměry a kde byla kompozice uvedena poprvé?

"Tři fresky vznikaly v letech 1997- 2000 na objednávku pana abbého G.Duranda, ředitele Musique Sacrée v Avignonu. Jejich provedení mělo být součástí rozsáhlejšího projektu, který by symbolizoval na prahu nového tisíciletí
spřízněnost tří významných kulturních center Evropy: Avignonu, Boloně a Prahy. Onemocnění a nečekané úmrtí pana abbého Duranda však způsobilo, že zamýšlený projekt se neuskutečnil.
Premiéra Tří fresek se konala o dva roky později, u příležitosti České kulturní sezony ve Francii, v červenci 2002 v Avignonu v katedrále Notre - Dame des Doms. Provedení v českém jazyce se ujal smíšený sbor "Choeur d´O" z Montpellier za řízení Maurice Juillarda. Tři fresky jsou věnovány památce G.Duranda, vzácného člověka, který měl hluboký vztah k naší zemi, české kultuře a velmi se zajímal o významné osobnosti našich dějin.
První freska, jejíž střední část představuje passacaglia, zhudebňuje text nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny z konce 10. století. Druhá freska, rondo, je zpracována na způsob vánoční koledy, jakéhosi andělského zpěvu o narození Ježíše Krista. Představoval jsem si dětský, resp. chlapecký sbor, ale může ji interpretovat i ženská část smíšeného sboru. Třetí fresku jsem pojal jako dramatickou fugu o třech tématech s rozsáhlým úvodem, mezivětami a smířlivou kodou. Líčí autentickou emocionální reakci, kterou v Čechách vyvolalo upálení mistra Jana Husa."

Jaké jsou Tvé zkušenosti s organizací cyklů pořadaných již řadu let sdružením HARMONIA vždy na podzim? Jaké jsou koncepce těchto cyklů?

"Pořádání koncertů soudobé vážné hudby není vůbec snadné a závisí především na finančních prostředcích, které získáme od nadací nebo sponzorů. Je to vždy takové malé dobrodružství, ale přiznám se, že daleko náročnější je vymyslet nějakou smysluplnou dramaturgii tak, aby posluchače tato hudba zaujala. Dospěli jsme k názoru, že jediná cesta je cesta dialogu soudobé hudby s hudbou minulých staletí. Podobným způsobem koncipujeme cykly komorních koncertů již od roku 1993 v různých sálech v Praze, ale domov našly především v sále Muzea Antonína Dvořáka a také v kostele sv. Vavřince na Malé Straně.
Každý cyklus označujeme názvem, který blíže charakterizuje a ředznamenává obsah jednotlivých koncertů. Namátkou uvedu např.: Koncerty s hostem, Umělecká přátelství, Setkávání, Dialogy, Pocty atp... Nyní připravujeme Souvislosti II. Cyklus komorních koncertů chápu jako provázaný soubor, kde každý koncert hraje svoji roli v daném cyklu a každá skladba v daném koncertu. Zní to možná až příliš nadneseně, ale k podobnému ideálu se při dramaturgii koncertů snažíme přibližovat.
Ještě stručně k dalším prioritám našeho snažení: nesoustřeďujeme se na uvádění premiér soudobých skladeb, nýbrž často uvádíme jejich reprízy a spolupracujeme pokud možno s našimi špičkovými interprety."

Jaké jsou Tvé momentální a další skladatelské záměry?

"Kromě Tří fresek jsem se v posledních letech věnoval výhradně komorní tvorbě. Nyní cítím opět touhu napsat nějakou rozsáhlejší orchestrální či koncertantní skladbu a mám v plánu a sbírám síly k závažnějšímu jevištnímu dílu. Nechci ale prozrazovat nic konkrétnějšího."

Za Tvůj profesionální život se mnohé proměnilo. Jak vidíš tento prudký vývoj a jak na něj reaguješ ve své tvorbě? Co říkáš trendům postmoderny, která vystřídala modernu s jejími experimenty?

"Jsem hluboce přesvědčen o tom, že naše civilizace prožívá nyní fázi úpadku, a to s mnoha paralelami poukazujícími především na pád a rozklad Říma. Samozřejmě, že umění je přímo odrazem takovéhoto stavu. Mám na mysli tzv. postmodernu, kterou chápu jako vyústění a důsledek krize moderny.
Z určitého zorného úhlu by někdo mohl nabýt dojmu, že já se svými hudebními choutkami bych se mohl v postmoderně docela dobře zabydlet a být spokojený. Ale mýlil by se, neboť odpovídám ne, nechci se zabydlet a nechci být spokojený. Chci jít dál svou cestou a hledat."