KONCEPTUÁLNÍ UMĚNÍ versus REALISTICKÁ TRADICE

V nedělní příloze jednoho deníku vyšla zpráva o výstavě malíře konce 19. století Emanuela Schikanedra. Článek psala – jak bylo vidět na malé přiložené fotografii – mladá, sympatická, inteligentní žena. V závěru zprávy vyslovila jistý podiv nad tím, že v době konceptuálního umění se umí návštěvníci výstavy nadchávat a dojímat nad většinou smutnými až tragickými příběhy, které Schikanedrovy realistické obrazy prezentují. Tuto myšlenku lze vyložit několika způsoby. Jednak jí lze chápat v tom smyslu, že síla Schikanedrova umění je tak veliká, že i když jde o více jak 100 let staré výtvory, stále jsou aktuální. Obávám se však – cítil jsem to z oné inkriminované věty -, že jde o myšlenku: „Jak je možné se ještě nechat oslovovat starobylým realismem, když máme dnešní, o tolik lepší konceptuální umění“. V tomto případě bychom byli opět u tak dnes stále, přes všechny myšlenky postmoderny rozšířeného pohledu na umění – totiž, vše novější, je lepší, než minulé, starší. Již povrchní znalost dějin umění nás ale přesvědčí, že tomu tak není. Budu se držet svého oboru - hudby: je snad Dráteník silnější dílo než Don Giovanni jen proto, že bylo napsáno o cca 40 let později? Jsou Braniborské koncerty horší než Vaňhalův koncert pro 2 fagoty jen proto, že vznikly o cca 50 let dříve? Příkladů bychom mohli nabídnou nesčetně.
Mám Schikanedrovy obrazy rád. Jsou pro mne hudebníka jistou paralelou bolestných ploch z díla Mahlerova či Šostakovičova. A umí mne také, jako ty v článku oné mladé ženy citované návštěvníky výstavy rozesmutnit a dovést k vytržení z dennodenního shonu a k zamyšlení nad tragickými osudy lidí, nad neštěstím, smrtí, bídou. Bojím se to jako stárnoucí člověk v opozici k názoru příslušníka mladé generace říci, ale nemohu za to – vidím to tak: Ty obrazy mi dávají mnohem hlubší kumštýřský zážitek, než většina konceptuálních výtvorů, které pro mě jsou nejčastěji pouhými „fóry“, „gagy“, které si dost často i střílí z druhého a hlavně nemívají žádnou myšlenku.
Z celé této drobné záležitosti pak na mě jde smutek z toho, že už dnes možná málokdo v nastupující generaci (jsem také učitel) hledá v umění ne jen zábavu a hříčku, ale také étos soucitu vyjádřený silnou myšlenkou.
OK