






 |
Malá polemika s poměrně dost rozšířeným názorem.
Tato polemika nechce být kritikou celého článku, který má své
informační hodnoty. Rovněž tak nechce být osobním napadením autorky,
která v daném případě tlumočí určitou částí odborné veřejnosti přijímaný
a šířený názor.
Jde o větu z článku Hudba jako náboženské umění W.Dobrovské (Harmonia
2/2006): „Určujícím stylem 2. poloviny 20. století byl postwebernismus,
hudební moderna“. Slovo určující má několik možných výkladů, zde je však
jeho smyslem míněno: hlavním, centrálním. S názorem o hlavní
postwebernovské linii evropské hudby se lze potkat ledackde: v odborných
knihách, ve sleevnotech k CD, podle něj vyučují kompozici někteří
pedagogové. Mnohé nasvědčuje tomu, že jde o názor pravdivý: Tvorba
skladatelů pohybujících se kolem darmstadtských skladatelských kursů
budila v 50. a 60. letech značnou pozornost, byl zde Igor Stravinský,
který v závěrečné tvůrčí etapě přijal postwebernovské postupy, byla zde
celá plejáda dalších autorů, kteří se nechali tímto stylem ovlivnit, ba
přímo pohltit. Autoři „darmstadtského okruhu“ přinesli mnohé postupy,
které zcela zdomácněly ve výrazivu hudebního skladatele. Jako takové je
nemohou při svých studiích mladí skladatelé minout. Díla z tohoto okruhu
autorů jsou provozována, natáčena (byť možná ne tak, jak by si to tito
autoři a jejich zastánci přáli – praxe dává přednost spíše jiné hudbě).
Jsou zde však i jiné linie evropské hudby, které zcela nezapadají do
tohoto modelu. K dokazování takovéhoto tvrzení by bylo zapotřebí
obsáhlého spisu s přesnými důkazy. Proto v takovéto reakci mohu
argumentovat jen jednotlivostmi.
Především, hledal-li bych vůbec nejdůležitější charakteristiku hudebního
světa 2. poloviny 20. století, musel bych asi konstatovat prudký nástup
pop-music. Pop-music zaujala v mnoha oblastech místo, které bylo do té
doby doménou takzvané hudby vážné. Neříkám to s velkou radostí, neboť to
sebou přineslo velké zprimitivnění hudebního světa, nemluvě o tom všem
obchodu kolem. I propojování evropské kultury s jinými kulturami by zde
mělo mít své místo.
Zůstaneme-li na poli euroamerické vážné hudby, je nutné – chceme-li
charakterizovat 2. polovinu 20. století – zmínit například tyto
osobnosti a jejich estetiku: O. Messiaen sice napsal svou multiseriální,
tedy postwebernovskou, skladbu Mode de valeurs et d´intensités, ale tato
kompozice je v jeho díle výjimkou, celek Messiaenovy tvorby je postaven
na zcela jiné bázi. Do postwebernovské linie nikterak nezapadá C.Orff.
Jsou zde Američané: Glass, Crumb, Reich, Adams, Torke, ad.. Jejich
tvorba poznamenává již nějaký čas hudbu možná více než „postwebernisté“.
Je tu L.Bernstein. Máme se tvářit, jak to někteří hudebníci honosící se
přízviskem avantgardní dělají, že tento umělec nikdy nekomponoval?A to
nejen muzikály.
W.Lutoslawski se nevejde taktéž do tohoto modelu: jeho tvorba byla
ovlivněna nejprve Bartókem a poté byl jedním s otců stylu, který někteří
označují jako styl sónický. A tento styl je velmi nepostwebernovský –
jeho „filosofie“ je dokonce pravému „webernismu“ velmi protikladná. Lze
G.Ligettiho označit za postwebernistu? Podle mne ne - hlavní podstatou
jeho tvorby jsou jiná východiska, v něčem podobná Lutoslawskému.
Za hlavní proud hudby 2. poloviny 20. století považují dnes někteří
snahy J. Cagea a autory tvořící v obdobném duchu. Dnešní zastánce
postwebernismu 60. let pak považují za zastaralé.
Ve výtvarném umění, v literatuře se již hodně dlouho hovoří o
postmoderně. Zcela běžně se její počátky kladou do začátku 70. let.
Tento mnohoznačný proud postavený ze značné části na odmítnutí moderny
(např. K. Penderecki) tedy ovlivňuje umění 2. poloviny 20. století svými
třiceti lety existence více jak polovinu jeho trvání. Hudební reflexe
bohužel v přijímání postmoderny velmi zaostává, i když zde již vlaštovky
jsou (v češtině spis V.Zouhara). Jednou z hlavních charakteristik
postmoderny je odmítání takzvaného „velkého příběhu“, tj. představy
vzniklé původně ve filosofii a plně převzaté do hudební reflexe, že
vývoj směřuje stále vpřed, a to k lepšímu. V takovémto pohledu nahrazuje
nové - lepší staré – zaostávající. Takto nastolená historická přímka pak
byla osazena jedinými správnými pravdami. Právě umění s jeho stále více
se větvícími styly svou realitou ale již dlouho neodpovídalo pojetí
„velkého příběhu“. Dle jediné - na správné vývojové přímce sedící -
pravdy zcela historicky vyřazení autoři typu Rachmaninov, Respighi,
Gershwin, Rodrigo atd., atd. byli neustále hráni a jejich obecné
přijímání v praxi bylo v naprostém rozporu s teoriemi o jediné správné
linii. Postwebernismus nevyřadil z praxe – ba naopak – údajně
zpátečnické Šostakoviče, Poulenka či Brittena, a další, kteří tvořili v
těch samých letech, jako „darmstadťané“.
Postwebernismus byl jednou z linií evropské hudby, která ovlivnila její
další vývoj. O tom není pochyb. Nebyl to ale vliv jediný. Myslím si, že
všichni autoři, které jsem výše jmenoval, jí ovlivnili také. Proto by
bylo správnější se pojmu určující linie vyhnout.
Otomar Kvěch
|
|